Proč odmítám tykání ?

Kromě reality materiální existuje i realita duchovní. A duchovní realita, jako realita vyšší, má být nadřazená realitě hmotné.

Jinými slovy řečeno, hmotná realita má být formována v souladu s realitou duchovní, což nám musí nutně přinášet vzestup směrem k vyššímu. Neboť to duchovní, jak jsme již řekli, stojí přirozeně výše.

Pokud však tyto věci nebudeme brát v úvahu přesně tak, jak se to děje dnes, a pouze to hmotné se pro nás stane vším, budeme nutně jednat nízkým způsobem, což nám přivodí škodu, protože nebudeme mít nic, co by nás posouvalo výše.

I při letmém pohledu na vnější realitu nelze přehlédnout velké množství negativ a zla, které se nachází všude kolem nás v hojné míře a v různých podobách. No a mnohdy je toto zlo velmi rafinovaně maskováno tak, aby na první pohled budilo dojem dobromyslnosti a neškodnosti. Před zlem, které se snaží tvářit jako dobro, jsme však byli varováni již před 2000 lety slovy: Dávejte si pozor na ty, kteří k vám přicházejí jako beránci, ale uvnitř jsou to draví vlci.

A právě k takovému typu zla patří i škodlivý zvyk obecného tykání si, na který nejvíce doplácejí zejména jedinci, výše morálně, a tedy duchovně stojící.

Proč? Každé, námi použité slovo se totiž v jemnějších úrovních účinky Zákonů stvoření okamžitě formuje do jeho významu odpovídající podoby. Vytváří tedy formy hezké, méně hezké i ošklivé, které zase zpětně ovlivňují život lidí, přičemž zůstávají stále pevně spojeny neviditelným vláknem s tím, kdo je vytvořil.

Ve zpětném účinku, cestou tohoto vlákna, se pak k dotyčnému vrací dobro, pokud svýma slovy vytvářel formy pěkné a dobré, nebo naopak zlo, které jen opět on sám zformoval svým vlastním, negativním slovním projevem.

No a při slovíčku „ty“ se v jemné úrovni vytváří celkem specifická vazba, pevně spojující osoby, které se tímto slovem oslovují. Silná vazba, přetrvávající až za hrob. Po odložení pozemského těla budeme tedy přitahováni právě touto vazbou k lidem, se kterými jsme se na zemi oslovovali důvěrným „ty“.

Nicméně rozdíl mezi pozemským bytím a životem v jemnějších úrovních je ten, že zatímco na zemi je možné setkávání lidí různé duchovní zralosti, na druhém „břehu“ jsou jednotlivé úrovně od sebe velmi přísně odděleny. A právě zde nastává problém, protože vzhledem ke zmíněné možnosti setkávání rozdílné duchovně zralých lidí na zemi, jde při jejich vzájemném kontaktu téměř vždy o kontakt duchovně zralejšího s duchovně méně zralým. No a zmiňovaná vazba pak jako železná řetěz zadržuje jedince duchovně zralejšího a znemožňuje mu jeho další vzestup. Neboť ve stvoření platí, že pouze duchovně výše stojící může sestoupit dolů, dokud duchovně nezralý nemůže udělat ani jen krůček vzhůru.

Tímto způsobem jsou pak lidé duchovně vyspělejší neuvěřitelným způsobem brzdění ve svém dalším postupu, což je pro ně velmi bolestné a zraňující, protože neuvážené používání slůvka „ty“ je váže na lidi, a tím i na úrovně, které jsou jejich duchovní podstatě absolutně nestejnorodé.

Přestavte si, že byste museli začít žít v romské osadě. To, co je však pro Romy přirozeným životním stylem, by bylo pro vás doslova utrpením. A přibližně něco podobného pociťuje každý člověk, vázaný prostřednictvím slůvka „ty“ na nějakého jiného člověka, a přes něj na úroveň odpovídající jeho zralosti, která však toho výše duchovně stojícího velmi zraňuje.

Žel, o těchto skutečnostech téměř nikdo neví a lidé si ve své nevědomosti, i když bez zlého úmyslu připravují zbytečné utrpení, kterého by mohli zůstat ušetřeni. Proto by člověk raději vůbec neměl používat to důvěrné „ty“, s výjimkou svazku na celý život – čili manželství.

Pokud se podíváme do minulosti, tušení těchto skutečností bylo vlastní i našim předkům, žijícím v užším a důvěrnější spojení s přírodou a s celým stvořením. I dnes existuje mnoho lidí, kteří vykají svým rodičům. To ale není zaostalost, ale naopak, podvědomé vyciťování Zákonitostí, hýbajících tímto stvořením.

Na závěr je snad ještě třeba dodat, že by nebylo správné procházet teď zpětně se všemi známými do vykání, protože toto minulé období našeho života představuje úsek, ve kterém jsme jednali přiměřeně té úrovni zralosti a poznání, jakou jsme právě tehdy měli. Ale ten, kdo se seznámil s touto novou, závažnou skutečností a pochopil její význam, by měl ve vlastním zájmu začít jednat úplně jinak. Po novém, čím může své duši „na druhém světě“ ušetřit mnoho zbytečného utrpení.