O směšné iluzi existence něčeho božského v člověku

   Člověk nikdy nebyl, není, ani nebude božský! Tento dojem v něm vznikl jen proto, že si o sobě myslí více než je zdrávo.

A na svém nezdravém názoru si vybudoval falešné sebevědomí, o které se opírá a na kterém staví, co však nemá žádnou oporu v realitě, a proto z toho nemůže vzejít nic dobrého.

Porovnejme si například umělce a jeho umělecké dílo s Tvůrcem univerza a člověkem, který je taktéž Jeho dílem. Pokud například umělec namaluje nějaký obraz, mezi ním a jeho obrazem se nachází obrovský rozdíl co se týče míry jejich sebe uvědomění. Člověk si je totiž vědom sebe sama, zatímco jeho dílo zůstává vždy jenom nevědomým předmětem. A právě na tento propastný rozdíl v míře sebe uvědomění malíře a jeho obrazu třeba zvlášť poukázat. Je to totiž rozdíl mezi vědomým a nevědomým.

No a stejná míra tohoto rozdílu, nebo dokonce ještě mnohem větší, je také mezi mírou sebe uvědomění člověka, a mírou sebe uvědomění Stvořitele, jehož dílem je právě člověk. Ano, jde o rozdíl ještě mnohem, mnohem větší, než rozdíl mezi malířem a jím vytvořeným uměleckým dílem, i když člověk přece jen má jisté sebe uvědomění.

Lidé proto nemají v sobě absolutně nic božského! Vždyť lidé jsou přece duchovní! Nepocházejí ze Stvořitele bezprostředně, a proto nemohou být božští. Pocházejí z Jeho Ducha – z Božího Ducha, a proto jsou duchovní. To je naše nejvnitřnější podstata.

Celé stvoření, včetně člověka, totiž nebylo stvořeno přímo Nejvyšším, ale pouze zprostředkovaně. A to Jeho Duchem. Vždyť v Bibli se přece při stvoření světa jasně píše: „Duch Boží se vznášel nad vodami“. V tomto Duchu má tedy počátek i duch člověka. Proto tvrzení, že člověk má v sobě něco božského, je v určitém smyslu rouháním a znevažováním velikosti našeho Páně, o které nemáme ani ponětí.

Lidem třeba proto neustále hovořit o potřebě pokory! O potřebě pokory před svým Pánem, který je Velký. Tak Velký, že pozemský človíček to ve vlastní malosti a nepatrnosti ani není schopen pochopit. Jedině takovéto uvědomění si svého reálného postavení vůči Stvořiteli je základem, na kterém se dá dále konstruktivně budovat.

Musíme proto poznat svou malost! Musíme poznat a uvědomit si, kde skutečně stojíme, a kde je naše místo, abychom z tohoto zdravého a reálného základu mohli začít se svou výstavbou. Jinak totiž budeme vždy vytvářet pouze babylonskou věž, která se musí dříve nebo později zhroutit, a v troskách pohřbít své pyšné stavitele, kteří si mysleli, že mají v sobě něco božského. Že jsou božskými!

Jak tedy, vzhledem k výše uvedeným faktům, máme správně chápat svou elementární povinnost tvora milovat svého Stvořitele a pěstovat k Němu lásku?

Milovat Ho, poznávat Ho a přibližovat se k Němu můžeme jenom prostřednictvím jeho díla, jehož jsme součástí. Do tohoto díla totiž vložil Tvůrce část sebe sama. Vložil do něj svou Vůli ve formě dokonalých Zákonů, jejichž prostřednictvím stvoření samočinně funguje. Pokud se člověk učí poznávat tyto Zákony a žít podle nich, poznává tím Vůli svého Páně, a zachováváním Jeho Vůle ve svém životě ho také miluje. Tímto způsobem se k Němu stále více přibližuje a jejich vzájemný vztah je stále užší.

Pro staré Židy byl Stvořitel pojmem, o kterém si nesměli vytvářet žádný obraz. Vytvářením jakéhokoliv obrazu o Něm by totiž muselo vždy dojít k Jeho snížení. Z tohoto důvodu se u Židů stala symbolem jejich Páně archa úmluvy, v níž se nacházely Zákony Desatera – čili vyjádření Vůle Nejvyššího ve vztahu ke správnému životu člověka ve stvoření ve formě Zákona.

Pro člověka je a má být jeho Stvořitel Zákonem! Má být Zákony stvoření! Má je poznávat a má podle nich žít. Tímto způsobem miluje svého Páně, a tímto jediným způsobem se k Němu je schopný přibližovat.

Jestliže kdysi Kristus řekl, že tu bude s námi až do konce světa, tak je v tom opět velká pravda. On tu opravdu je a bude tu s námi až do konce světa, a to právě prostřednictvím dokonalé Vůle Boží, činné ve stvoření, která je totožná s dokonalými Zákony, kterým je, bude a navždy také zůstane podrobeno celé univerzum.