O dvou cestách, které vedou nahoru. Jedné lepší a druhé horší

Není snad na světě člověka, který by alespoň jednou ve svém životě neprožil radost a štěstí, nebo naopak, bolest a utrpení. Jde o dvě zcela protichůdná prožívání, která však mají něco společného.

Obě svou intenzitou dokáží zasáhnout nejvnitřnější jádro naší osobnosti – našeho ducha.

No a prostřednictvím hlubokého vnitřního rozechvění se člověk právě tehdy stává schopným povznést ve svých čistých, vroucích citech vysoko nahoru, až ke stupňům Božího trůnu. Při prožívání bolesti a utrpení k tomu dochází prostřednictvím vroucí prosby o pomoc, a při prožívání štěstí a radosti projevením hlubokých díků za všechno krásné, čeho se mu dostalo.

Cesta k vnitřnímu prožití blízkosti Páně není tedy pouze výsadou dávných mystiků, asketů a světců, kteří se utáhli do samoty, aby hledali Nejvyššího. Cesta k prožití blízkosti Páně je ve své prosté přirozenosti přístupná úplně každému, protože každý z nás se ve svém životě setkává se silnými city štěstí, nebo bolesti.

Mocné prožití radosti, nebo bolesti dokáže tedy silně rozechvět našeho ducha, a prostřednictvím tohoto intenzivního vnitřního prožívání člověk získává schopnost vzletu do výšin. Schopnost přiblížit se ve zlomku sekundy do blízkosti Stvořitele, k jeho Duchu, ze kterého malé lidské duchovní „já“ pochází. Je to však možné pouze tehdy, pokud své silné city člověk dokáže přetransformovat na vroucí prosbu v případě bolesti, nebo na modlitbu díků v případě štěstí.

No a taková chvíle se pak může stát výjimečným okamžikem prožití podpory, posily a ochrany někoho Velkého, vše objímajícího a vše přesahujícího. Dá se to jen velmi těžko vyjádřit slovy a u každého člověka to bývá vždy individuální a osobité. Takové prožití, kterých nebývá až tak mnoho, je pak prožitím jsoucnosti a blízkosti Boží! V každé lidské duši to zanechá hlubokou stopu v podobě klidu a vnitřního míru. Mnohokrát je člověku třeba ukázána určitá cesta v jeho dalším životním směřování, nebo způsob řešení problému, který ho trápí.

Určitě bude tedy stát za to, když se na celou věc podíváme trochu blíže a začneme nejdříve třeba utrpením.

Člověk, kterému se v životě všechno daří a všechno mu vychází, nechce většinou vůbec nic slyšet o nějakém Stvořiteli. Vždyť si vystačí sám, tak načež se zabývat nějakýma „výmysly“.

Situace se ale radikálně mění, pokud je dotyčný znenadání vystaven nečekanému neštěstí. Pokud se mu najednou z nějakých důvodů zhroutí všechno to, co dosud tak dobře fungovalo. A čím bývá situace tragičtější, tím rychleji se lidé zvyknou rozpomenout na Stvořitele. A nejednou bývají mezi nimi také bývalí zarytí ateisté.

V bolesti a utrpení najednou člověk, kterému už možná nemůže nikdo a nic pomoci, ve svém hlubokém citovém rozechvění a touze po pomoci nachází Stvořitele, a určitým, těžko definovatelným způsobem prožívá nezpochybnitelnou realitu jeho existence. Najednou se začne úplně jinak dívat na celý svůj předchozí život a na hodnoty, které uznával, a které ve většině případů po tomto prožití vnímá jako nesprávné. Nejednou právě utrpení udělá z materialisty člověka přesvědčeného o existenci Stvořitele a o nezbytnosti života v souladu s jeho Vůlí.

Tímto způsobem nám tedy může utrpení proklestit cestu k Nejvyššímu. Cestu ke změně našeho osobního života a k postupnému přizpůsobování se Vůli Nejvyššího.

Zcela jinak to bývá při štěstí. Také štěstí hluboce citově rozechvívá naše nejvnitřnější já, a pokud by při prožívání citu štěstí dokázal člověk zároveň prožít také vděčnost za to, že mu něco takového krásného bylo dopřáno, mohlo by se mu to stát branou k nebesům. Branou k nebesům a cestou k blízkosti Páně, do které nás může přivést náš vroucí dík za štěstí a za nádherný dar bytí, který nám poskytuje tak mnoho nejrůznějších radostí.

Tímto způsobem by se nám tedy mohlo stát prožívání štěstí našim vzletem k výšinám. Zmíněnou cestu, cestu vděčnosti za všechno krásné však lidé vůbec neznají a nevyužívají. Své štěstí si totiž zvykli brát jako samozřejmost a za všechno to pěkné a krásné, co jim život přináší, nemají potřebu nikomu děkovat. Nemají potřebu být za to někomu vděční.

Lidé už totiž nedokáží pozvednout svůj zrak od hmoty, ke které se připoutali, protože se pro ně stala absolutně vším. Nepociťují žádnou vděčnost vůči Tvůrci, skutečnému Dárci všech darů, které mohou lidé požívat. Nepotřebují být vděční, protože nevěří v Stvořitele, ačkoli právě svou vděčností při prožívání štěstí by mohli prožít jeho blízkost.

Tímto způsobem však promarňují velkou příležitost! Příležitost využít vděčnost za své štěstí jako bránu do blízkosti Nejvyššího.

Pokud ji však nevyužijí, bude jim k poznání Stvořitele dána jiná příležitost! Bude jí utrpení! Utrpení, které lidi přivádí k pokoře, k poznání pravých životních hodnot, k poznání nezbytnosti usilování k dobru, k čistotě a ušlechtilosti. K poznání Stvořitele a jeho Vůle.

Štěstí a bolest jsou tedy dvěma cestami k jednomu cíli. Jednou z nich se můžeme přiblížit k našemu Otci dobrovolně, radostně a bezbolestně, projevováním díků za štěstí, které nám poskytuje.

Druhou cestou se k němu přibližujeme nedobrovolně, a to tehdy, když jsme odmítli cestu první, a když jsme ho potom nuceni hledat v našem utrpení, bolesti a strádání.

Jedna z nich je lepší, druhá horší. Obě nás však mohou a mají přivést k jednomu cíli: K prožití blízkosti a jsoucnosti Nejvyššího a k životu podle jeho Vůle. Záleží pouze na nás, kterou z těchto dvou cest si pro sebe vybereme?