O deformaci egoizmem prorostlé civilizace

Jednou jsem četl o jistém správci koncentračního tábora. Měl dům v jeho blízkosti, odkud chodil každodenně do „práce“ s onou pověstnou německou přesností. Jeho pracovní náplní bylo zavraždit za směnu co nejvíce lidí.

No a tento člověk se pak, po své dobře vykonané „práci“ vracel zpět domů, kde žil se svou rodinou přímo idylickým rodinným životem. Vraždící bestie se jako mávnutím kouzelného proutku dokázala najednou přeměnit na milujícího otce a manžela.

Tento extrémní příklad uvádím proto, abychom pochopili, do jaké pokrytecké a až neuvěřitelné podoby může přerůst lidský egoismus, pevně vymezený pouze hranicemi lásky k sobě samému, ke svým nejbližším a ke své práci.

Žel, v obdobně úzkých, egoistických hranicích dnes žije většina lidí na naší planetě, a právě z tohoto důvodu opětovně směřujeme k velké celosvětové katastrofě a do nové noci hrůzy.

Je zcela přirozené, že každý člověk má rád sebe sama. Sebe sama a samozřejmě ještě své nejbližší. Toto máme doslova v krvi a je nám to bytostně vlastní.

Ale pozor! Pokud po celý život zůstaneme pouze v těchto hranicích, není to správné. Je to málo a pokud bychom měli nazvat takovýto druh lásky pravým jménem, tak ve skutečnosti jde jenom o obyčejný egoismus. Je to pouze egoismus, úzce vymezený hranicemi vlastního „já“ a ještě hranicemi toho, co má k tomuto našemu „já“ nejužší vztah.

Bytostná schopnost prožití lásky k sobě samému a k našim nejbližším nám totiž nebyla dána na to, abychom v ní uvízli natrvalo. Má to být pouze určitý živý, názorný příklad, nabádající nás k realizaci stejné míry úcty, lásky a ohledu ke všem lidem kolem nás. Až tímto se stáváme skutečně lidmi!

Žel, většina z nás bere ve svém životě ohled pouze na tři věci: Na sebe sama, na své nejbližší a ještě na zájmy svého pracovního postu, zaměstnání, nebo firmy. Tyto tři činitele představují pevné mantinely, ve kterých se pohybuje všechno naše cítění a myšlení. V těchto hranicích je člověk schopen projevit, a také projevuje určité porozumění, soucit, podporu, pomoc, ohled, lidskost, nezištnost a lásku.

Za těmito hranicemi se však všechno radikálně mění. Porozumění se mění na nevšímavost, soucit se mění na necitlivost, podpora na využívání jiných, ohled na bezohlednost, lidskost na různé stupně a druhy nelidskosti, nezištnost na vypočítavost a láska na lhostejnost.

Žel, takto a ne jinak žijí lidé na naší planetě. Taková a ne jiná je smutná pravda o obyvatelích země, jejichž duševní obzor většinou nikdy nepřekračuje hranici vlastního egoismu. Takováto je smutná pravda o lidech, kteří se nikdy nenaučili mít rádi ostatních a brát na ně stejný ohled, jaký berou sami na sebe a své nejbližší.

Takové jednání proto nelze nazvat jinak, než egoismem! Pravá lidskost totiž začíná až za touto magickou, většinou lidí dosud neprošlou hranicí. Za hranicí prospěchu vlastního já a prospěchu mých nejbližších.

Pravá lidskost je schopnost brát ohled na všechny lidi! Takové něco ale chybí úplně všude! Proto naši civilizaci nelze nazvat lidskou! Naše civilizace je civilizací egoistů! Egoistů, jejichž jednoho dne vlastní egoismus zničí!

Aby se tak nestalo, aby věci nedospěly až tak daleko, aby se lidé stali konečně lidmi a dokázali překonat úzké hranice vlastního sobectví, bylo jim jako to nejpodstatnější pro jejich vývoj, a vůbec pro existenci celé této civilizace, darováno ponaučení, které zní: Měj rád také jiné lidi tak, jako máš rád sebe sama! Měj rád všech v té míře, v jaké máš rád sebe sama a své nejbližší!

Tato slova jsou rozhodujícím kritériem a základem lidskosti! Jsou základním kritériem pro míru lidskosti osobní a individuální, ale také pro míru posouzení lidskosti celé civilizace. Nerealizováním této dobré rady, nezohledňováním a zanedbáváním tohoto kritéria totiž automaticky otevíráme bránu k hrůzám, jakou byl například zmíněný fašismus, a jakou bude muset být nakonec také apokalyptické sebe zničení pozemské civilizace egoistů.

Může tomu zabránit pouze jediné: probuzení schopnosti mít rád a brát ohled na jiné lidi v takové míře, v jaké máme rádi a bereme ohled na sebe a své blízké. Jednoduše a geniálně řečeno: Schopnost milovat svého bližního jako sebe sama!

V pochopení, realizování a žití těchto slov je cesta k přežití a dalšímu bytí naší civilizace, ovšem v jejich nepochopení, neuskutečnění a odmítání je skryté naše vlastní odsouzení, naše záhuba a sebezničení. Co si vybereme?