Naše duše není nesmrtelná

   Obecně zažité tvrzení, že lidská duše je nesmrtelná, se vůbec nezakládá na pravdě. Nejvnitřnějším jádrem každého člověka totiž není jeho duše, ale duch.

   Duše tvoří pouze určitý obal ducha přesně tak, jak je pozemské tělo zase obalem naši duše.

   Duch pochází z věčné duchovní říše. Existoval v ní jako nevědomá duchovní jiskra, projevující touhu po sebe uvědomění. No a na základě své touhy po sebe uvědomění vstoupil nevědomý duchovní zárodek do školy života, kterou je hmotný svět.

   Hmotnost se dělí na hrubou a jemnou. Hrubá je naše pozemská hmotnost a jemná je hmotnost, kam odcházejí duše zemřelých po fyzické smrti.

   Hmotnost jako taková, čili jemná i hrubá, není věčná, a proto podléhá koloběhu vzniku a zániku. Čas trvání hmotnosti vymezuje čas trvání školy života, který musí duchovní zárodek naplno využít, pokud chce stihnout dozrát k plnému sebeuvědomění.

   Celý proces tedy začíná takto: Na samém počátku je nevědomý duchovní zárodek, toužící po sebe uvědomění, který na základě své touhy vstupuje do úrovně jemné hmotnosti. Tím přijímá obal jemné hmotnosti, a my ho v tomto obalu nazýváme duší. Duše se pak postupně přibližuje až k hrubé hmotě, kde se nakonec narodí v pozemském těle. Narozením vklouzne duše do dalšího obalu, kterým je hmotné tělo.

   Pokud si představíme ruské matrjošky, je to něco velmi podobného. Pozemské tělo je tedy tou nejsvrchnější matrjoškou, další uvnitř ní je duše a úplně poslední je duch.

   Při pozemské smrti je postup opačný. Duše vyklouzne z nejvrchnějšího obalu, čili z pozemského těla a odchází do jemné hmotnosti. A po dosažení plné zralosti nakonec zralý duch odhazuje i svůj duševní obal, a v plném sebe uvědomění se vrací zpět do duchovní říše, odkud kdysi dávno vyšel do hmotnosti jako nevědomý duchovní zárodek.

   Jelikož ale vše, co je potřeba k plnému sebeuvědomění ducha, se nelze naučit za jeden pozemský život, duše se proto znovu vrací do hmotného těla, aby pokračovala ve svém duchovním dozrávání.

   Duchovní zárodek tak postupně sílí a dozrává, až se nakonec stane tak, jak již bylo zmíněno, že po pozemské smrti, čili po odložení nejhrubšího obalu, odejde do oblasti jemnohmotné, kde nakonec odloží i svůj duševní obal, neboli jemnohmotné tělo, aby poté, jako plně sebe vědomý duch, zbaven všech svých dočasných obalů, mohl vstoupit do své skutečné domoviny, věčné duchovní říše.

   Dozrávání ducha k plnému sebeuvědomění je však, jak již bylo řečeno, podmíněno dobou trvání hmotnosti. Tento čas je ohraničen, a tudíž není neomezený, jak se mnozí mylně domnívají. To znamená, že od určitého zlomového bodu se v hmotnostech začne spouštět rozkladný proces, který bude postupně směřovat k úplnému rozložení hmoty na jakousi pralátku, ze které se začne opět časem formovat jiný, nový, svěží hmotný svět.

   Pokud tedy lidský duch stihne včas ukončit svůj vývoj a vejít do věčné, duchovní říše, nemusí se samozřejmě již ničeho obávat.

   Pokud ale z nějakých důvodů nebude ještě dostatečně zralý, zůstane prostě uvězněn v hmotě, ať již v pozemském nebo duševním těle, a bude ho muset postihnout osud veškerého hmotného - rozklad! Rozklad jeho dlouhým vývojem nabytého, osobního "já", které se žel nebylo schopno včas osvobodit z dosahu hmotnosti. Jde o proces mimořádně bolestivý a lze jej definovat jako věčnou smrt, nebo jako neodvratné zničení osobnosti člověka.

   Jelikož ale duchovní jádro v každém člověku je věčné, nemůže být nikdy zničeno. Po bolestném vymazání osobnosti člověka se jako nevědomý duchovní zárodek vznese zpět do duchovní říše. Do duchovní říše, odkud jako nevědomý kdysi vyšel a kam se měl vrátit jako zralá a plně sebe vědoma, duchovní bytost.

   Naše duše tedy není věčná! Právo na věčný život si každý z nás musí vybojovat. Cesta do takzvaného "ráje", nebo duchovní říše, však vede pouze poznáním a naplňováním dokonalé Vůle Stvořitele. Dokonalé Vůle Stvořitele, reprezentované fungováním jeho samočinných Zákonů ve stvoření. No a poznávat je a naučit se žít v souladu s nimi je jediným smyslem a skutečným účelem lidského života v hmotném stvoření.

   Kdo se o to snaží a kdo to i dokáže, ten bude moci být vpuštěn do světlých zahrad věčného života - věčného radostného tvoření. Kdo si však žije pouze po svém, koho podobné věci vůbec nezajímají a své životní snažení věnuje úplně jiným prioritám (vydělávání peněz, užívání si, atd.), ten pouze trestuhodně ztrácí drahocenný čas, a pokud svůj postoj ještě včas nepřehodnotí, jednoduše nestihne dosáhnout potřebnou zralost ducha. Proto bude muset být podroben rozkladu veškerého hmotného, o kterém již byla řeč. A toho času není skutečně nazbyt.

   No a na základě poznání výše uvedených, skutečných souvislostí o dění ve stvoření, by si všichni lidé měli zařídit svůj současný pozemský život tak, aby se to nemuselo stát ani jednomu z nich. Aby ani jeden z nás nemusel zůstat jednou stát v zoufalství před zavřenou bránou, znemožňující mu další existenci ve stvoření, jak se to stalo pěti nerozumným pannám v podobenství. Aby ani jeden z nás nemusel slyšet to hrozné a až nejhlubší nitro člověka drásající, definitivní a neměnitelné: POZDĚ!