Přestože si všichni velmi dobře uvědomujeme pomíjivost svého pozemského těla, v nejhlubším koutku duše doutná přece jen v každém z nás touha po věčném životě.
Tato touha nemůže být zrealizována v hmotném těle, co jistě každý chápe, ale naše nejhlubší já jakoby cítilo, že jde o cosi, co se přece jen dá někde a nějakou formou uskutečnit.
Rozum se samozřejmě bude stavět proti a použije tisíce argumentů o nemožnosti něčeho podobného. Ale zmíněný, tichý vnitřní hlas nelze umlčet po celý život. Ba právě naopak, čím bude člověk starší, tím zřetelněji se bude ozývat. A je to právě tento vnitřní hlas, který nám přes veškerou logiku rozumu naznačuje skutečný smysl života, kterým je dosažení výsady smět žít věčně.
Ten tichý hlas v nás totiž ví, že existuje sféra bytí mimo hmotnost, která je skutečným cílem našeho putování. Ale na to, abychom se tam dostali a získali pro sebe dar věčného bytí, musíme splnit určitá kritéria, protože říše Světlého, věčného a radostného tvoření se zachvívá pouze v bezpodmínečném souladu se Zákony stvoření. Jen člověk, který je poznal, naučil se je respektovat a podle nich žít, se může stát jejím obyvatelem.
No a právě život na zemi je školou, v níž se to máme naučit. Vyučování probíhá ve sledu mnoha pozemských životů, takže každý z nás dostává mnoho příležitostí k dokonalému osvojení si požadovaných kritérií, k postupnému dozrávání a k úspěšnému absolvování "závěrečné" zkoušky.
Učební látka, čili znalost Zákonů stvoření, byla lidstvu dávána vždy znovu a znovu v různých formách, dokonale přizpůsobena zralosti a chápavosti lidí různých historických období a geografických oblastí. A proto také v dnešní době přichází ke každému otevřenému člověku poznání o požadavcích, které musí splnit, pokud si chce pro sebe vydobýt výsadu věčného bytí.
Na závěr je však třeba zmínit jednu závažnou skutečnost: Čas výuky není nekonečný, protože naše "škola", čili hmotnost, podléhá vzniku a zániku. Tato zákonitost platí pro pozemské tělo, pro každou jednotlivou planetu, pro celou sluneční soustavu i pro celý vesmír. Čas naší výuky je tedy podmíněn dobou trvání hmotnosti.
Kdo však v sledu mnoha pozemských životů dozraje odpovídajícím způsobem a je schopen sladit svůj život se Zákony stvoření, ten se nemusí ničeho obávat, protože se bude schopen včas osvobodit z dosahu hmoty a vstoupit do bezpečí věčné říše.
Kdo ale své životy promrhává a nevěnuje dostatečnou pozornost svému "vzdělávání se", ten zůstává svázán s hmotou, se kterou musí být potom zákonitě stržen do rozkladu všeho hmotného. A to je pak jeho definitivní záhuba.
V železném a neměnitelném chodu stvoření máme tedy pouze dvě cesty. Jednu nahoru, k věčnému bytí a k naplnění skutečného smyslu našeho života, nebo druhou cestu. Cestu ignorování pravého smyslu lidského života, která je ale jistou cestou do záhuby.
Namáhejme jsme proto poznávat Zákonitosti ve stvoření, totožné s Vůli Boží, a upravme svůj život do souladu s ní. Všechno totiž stojí nějaké úsilí. Musíme se namáhat, když chceme skončit školu, našetřit si na auto, postavit dům, nebo jet na dovolenou. Všechno toto stojí nemalou míru našeho snažení.
A je snad možné naivně doufat, že to nejcennější, co vůbec může člověk získat, nám spadne do klína samo od sebe a zcela bez námahy? Určitě ne! Zaměřme proto naše snažení tím jediným správným směrem a nepromrhejme svůj život na něco, co je ve srovnání se zmíněným vysokým cílem - darem smět žít věčně, zcela nicotné. Neboť času, který nám k tomu zůstává, už nemáme nazbyt.
