Bible není spisem definitivně uzavřeným!

Zvykne se říkat, že v Bibli vyjádřil Stvořitel svou Vůli. Avšak tento spis není definitivně uzavřen, protože v určitých pasážích se vysloveně hovoří o jeho dalším rozvoji a pokračování.

Ba dokonce o novém, nesmírně významném zjevení. A přestože církve určitým způsobem zazdily Bibli jako cosi neměnné a definitivně ukončené, zkusme se nyní společně bez předsudků a dogmat podívat, jak to opravdu ve skutečnosti je.

A opřeme se o kapitolu s názvem „Dílo Ducha svatého“ z Janova evangelia (16,5), jejíž znění je oním nesmírným, a žel, lidmi vůbec neočekávaným zaslíbením. Došlo k tomu proto, že oficiální církve si slova tohoto zaslíbení vykládají úplně jinak.

S uvedeným textem před sebou se však na něj nyní zkusme podívat nezaujatě, věcně a důsledně. Zkusme strhnout z očí závoj, zakrývající pravý význam slov, důvěrně sice známých, ale dosud ve správném smyslu nepochopených.

Nejdříve se však podívejme do historie židovského povolaného národa, která v sobě nese výraznou pečeť jeho cíleného usměrňování a ovlivňování z Výšin směrem ke stále většímu duchovnímu růstu a dozrávání.

První byl Abraham, který měl spojení s Nejvyšším a stal se otcem židovského národa. Pak se prostřednictvím Mojžíše dostává tomuto národu poznání Vůle Stvořitele v Desateru přikázání. Další duchovní růst národa usměrňovali proroci, jejichž prostřednictvím dochází k zaslíbení příchodu Mesiáše.

Jde zde tedy o proces, při kterém je přesně v určité úrovni zralosti národa dosazen do jeho středu duchovní vůdce, který ho má vždy posunout o něco výš v jeho poznávání a dozrávání. Nakonec, jako logický článek řetězu přichází Mesiáš a přináší povolanému národu poznání, přibližující ho opět více ke Světlu a Pravdě.

Přichází přesně v určitém období jeho zralosti, avšak uvědomuje si, že tato zralost není ještě dostatečná na to, aby národu a lidstvu mohla být zvěstována celá Pravda. Proto Kristus pronesl následující slova: „Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď byste to nesnesli.“

A v následující větě dává lidem ono velké zaslíbení, které zní: „Když však přijde on, Duch pravdy, vyučí vás ve vší pravdě, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co slyší a zvěstuje vám i budoucí věci.“

Jinými slovy nám bylo řečeno v podstatě toto: Lidé, na současné úrovni duchovní zralosti nejste ještě schopni pochopit úplnou Pravdu, kterou bych vám mohl dát. Řiďte se však mým učením a tím se budete duchovně vyvíjet, až nakonec dozrajete do takové míry, že budete schopni Pravdu pochopit. Pak k vám přijde Posel, přinášející celou a úplnou Pravdu, protože míra vaší duchovní zralosti a chápavosti již bude umožňovat její plné pochopení.

Samozřejmě, jak jsem již zmínil, oficiální církevní výklad uvádí, že ke splnění těchto slov došlo sesláním Ducha Svatého o Letnicích. Ano, na Letnice byla seslána na apoštoly síla Ducha Svatého, aby prostřednictvím ní obdrželi sílu pro své působení. Sílu ke zvěstování Slova Páně. Tímto aktem nebylo však splněno ono velké zaslíbení!

Uvažujme přece! Nejvyšší forma přiblížení se Stvořitele k lidstvu je jeho pozemské vtělení. Pokud tedy vtělený Bůh, Ježíš Kristus, během dennodenní tříleté osobní přítomnosti mezi apoštoly nedokázal výrazným způsobem posunout míru jejich chápavosti a porozumění jeho vlastních slov, mohla by jim být tato úplná chápavost Pravdy darovaná nějakým zázračným aktem shora? A zmínky o této nedostatečné chápavosti apoštolů možná přece nalézt na mnoha místech evangelií. To, co tedy nebylo možné dosáhnout největším přiblížením se Tvůrce k člověku prostřednictvím pozemského vtělení jeho Syna, bylo by najednou možné uskutečnit pouze cestou vyzáření síly?

Z tohoto hlediska je mnohem logičtějším tvrzení, že k potřebné zralosti k pochopení úplné Pravdy lze dojít jen postupným dozráváním celého lidstva v určitém větším časovém horizontu. V časovém horizontu, ve kterém, z hlediska na začátku zmíněného historického kontextu, je darováno lidstvu vždy přesně v jistém období jeho duchovní zralosti, této úrovni odpovídající zjevení ze Světla, které jej má posunout dál a výš.

Nakonec i samotný apoštol Pavel ve své hymně na lásku říká: „Neboť poznáváme jen z části a jen z části prorokujeme. Ale když přijde, co je dokonalé, přestane co je jen částečné. Nyní poznávám částečně, ale potom budu znát, jak jsem já poznán.“ Slova, napsána Pavlem mnoho let po uplynutí seslání síly Ducha Svatého o Letnicích svědčí přece jasně o skutečnosti, že sám Pavel nepovažoval tento, již dávno minulý akt, za splnění zaslíbení Ducha Pravdy, který nás má uvést do poznání plné Pravdy.

Ano, pokud se upřímně a bez předpojatosti zahloubáme do uvedených faktů, stojí před námi obrovské a v nesmírné lásce Stvořitele přímo nepochopitelně zaslíbení. Velká zjevení nejsou tedy ještě ukončena! Neboť právě zvýšená míra současné chápavosti, vzdělanosti a vývojové zralosti, v dostatečném časovém, téměř dvoutisíciletém odstupu má přinést národům země jejich dovršení, darováním hluboké, ucelené a komplexní Pravdy o bytí člověka a o fungování stvoření. Přesně tak, jak nám to zaslíbila slova Mesiášova!

Položme si však otázku: Pokud nastane čas a opravdu přijde někdo, přinášející splnění slov Ježíše Krista, budeme jej schopni poznat a přijmout? A přijde k nám snad prostřednictvím struktur nějaké z křesťanských církví, nebo mimo ně, jako takzvaný „laik“?

Chtě nechtě se zde bezděčně vnucuje srovnání s příchodem Mesiáše. Tato historická zkušenost nám může posloužit jako jistá modelová ukázka způsobu příchodu Vyslance ze Světla na Zemi a jeho přijetí lidmi.

Povolaný národ již staletí očekával svého Mesiáše. V tehdejší židovské „církve“ bylo toto očekávání silné a živé. Žel, velkou chybou duchovního vedení povolaného židovského národa bylo vytvoření si vlastní představy o osobě i učení očekávaného Mesiáše. Z jejich strany bylo podvědomě očekáváno, že přicházející Vyslanec Pravdy podpoří existující církevní strukturu a schválí její základní směřování, určováno duchovní elitou národa. Jen tehdy by byli ochotni uznat jeho pravost.

Všichni však známe Ježíšův život a dobře víme, že nepřišel k lidem zevnitř tehdejší církevní organizace, ale zvenčí. V současné terminologii by se dalo říci – jako laik. Víme také, že nesplnil očekávaná, falešná kritéria tehdejších čelních představitelů církve, ale právě naopak, stal se přísným kritikem a reformátorem všeho nesprávného a falešného, nacházejícího se v církevní praxi tehdejší doby. Je však třeba říci, že v zásadě nebyl proti židovské „církve“ jako takové, ale pouze proti všemu špatnému, falešnému a nesprávnému, co se v ní nahromadilo během staletí, a co bránilo jejímu skutečnému duchovnímu rozmachu a pokroku.

Žel jeho Slovo nebylo pochopeno jako impuls k reformě, ale jako útok na podstatu židovské nauky a na vedoucí postavení kněžské duchovní elity. Z tohoto nepochopení poslání Mesiáše a v nezanedbatelné míře také z vlastní ješitnosti bylo duchovním vedením tehdejší židovské církevní organizace od samého začátku usilováno o odstranění nepohodlného, co se jak víme, nakonec také podařilo.

Pokusme se tedy s trochou představivosti udělat paralelu mezi příchodem Mesiáše v minulosti a očekávaným příchodem Ducha Pravdy.  Položme si společně pár otázek, na které by si měl najít odpověď každý sám za sebe:

Dokázala by současná katolická, nebo jiná křesťanská církev rozpoznat příchod a akceptovat poznání, přinesené zaslíbeným Duchem Pravdy? Existuje na zemi, v současné nepřeberné spleti různých duchovních proudů a směrů poznání, které by svojí komplexností splňovalo vysoké kritérium uvedení lidstva do plné Pravdy, nebo máme něco podobného pouze očekávat? Jsme skutečně otevření a připraveni přijmout bez předpojatosti a s vděčností završení poznání zaslíbeného Mesiášem? Neznemožnili by nám jeho identifikaci naše vlastní představy o Pravdě? Představy, poznamenány ješitnosti, pohodlností, domýšlivostí a zkostnatělostí? A jsme vůbec ochotni hlouběji se zamyslet a podrobit opravdu věcnému zkoumání vše, o čem zde bylo mluveno?

Neboť právě v tomto případě platí dvojnásob, že pouze ten, kdo opravdu hledá, může najít, pouze ten, kdo upřímně prosí, může dostat, a pouze tomu, kdo tluče, může být otevřeno!