Znalost sebe sama je jednou ze základních povinností každého člověka. Pokud ji totiž zanedbáme, může to mít za následek až degradaci naší lidskosti.
Může to mít za následek dominanci naší pudovosti, a to, co nazýváme svobodnou vůlí se může stát pouze prázdnou iluzí. Bez alespoň určité míry sebepoznání a s ním spojené námahy není totiž absolutně ničeho! Ani žádné lidskosti, ani žádné svobodné vůle, ani žádné skutečné osobnosti.
Na základě výzkumů Benjamina Lieberta se začalo tvrdit, že člověk nemá svobodnou vůli a je v podstatě pouze jakousi animální bytostí, rozhodující se pudově reflexivním způsobem. Prostřednictvím exaktních pokusů bylo totiž prokázáno, že k prvotnímu impulsu, třeba k pohybu ruky dochází v takzvaném mozkovém kmeni, na který nemáme žádný dosah svou vědomou vůlí. Až o několik milistotin sekundy na to dojde k impulsu v mozkové kůře, již ovládané našim vědomím, ve kterém činíme své vědomé rozhodnutí.
To znamená, že několik milistotin sekundy před každým našim vědomým rozhodnutím již dochází k prvotnímu impulsu v nevědomém kmeni našeho mozku. Tam se v podstatě rozhoduje a až potom reaguje mozková kůra. Znamená to, že cosi jako svobodná vůle člověka je jen iluzí a náš rozum v podstatě slouží pouze pro dodatečné, logické zdůvodnění toho, proč jsme danou věc právě takto udělali, a proč jsme se právě takto zachovali. Jsme již tedy jakoby jistým způsobem naprogramování a všem našim vědomým rozhodnutím předcházejí impulsy nevědomého mozkového kmene. Pokud se rozhodneme něco vykonat, k rozhodnutí dochází v mozkovém kmeni, naše vědomá vůle to následuje a náš rozum pouze logicky zdůvodní, proč jsme tak učinili.
Například pokud si obléknu kabát tvrdím, že jsem se ho rozhodl obléci proto, že venku je zima. Avšak ve skutečnosti to není pravda, protože za mě už předem rozhodl mozkový kmen a já jsem si to sám pro sebe jen takto zdůvodnil.
Za takové situace, která je exaktně doložena mnoha vědeckými pokusy, je opravdu plně oprávněnou otázka: má vůbec člověk svobodnou vůli? Jak se postavit k otázce svobodné vůle člověka, pokud je naše myšlení evidentně ve vleku pudů? Jak se smířit s tím, že veškerý lidský intelekt, všechno jeho vzdělání a znalosti jsou ve skutečnosti pouze sluhy nevědomého mozkového kmene, prostřednictvím nichž pouze inteligentně a erudovaně zdůvodňujeme naše animální jednání.
Jako názorný příklad si uveďme politiku a politiky. Nacházejí se mezi nimi jedinci, kteří jednají nečestně, lžou a kradou. Jde o klasickou ukázku jednání, které je evidentně ve vleku nevědomého mozkového kmene s jeho animálně egoistickými impulsy. A všechen intelekt, vzdělání a řečnické schopnosti slouží již jen k tomu, aby se takové jednání nějak logicky vysvětlilo, zdůvodnilo, nebo ospravedlnilo.
No a tento princip samozřejmě neplatí jen pro politiky, kteří jsou nám nejvíce na očích, ale úplně pro všechny lidi, kteří jednají podobným způsobem, každý na své vlastní společenské úrovni a na základě vlastních schopností, možností a intelektuálních předpokladů.
Takto tedy funguje běžný lidský jedinec a přesně tomu odpovídá život kolem nás. Život kolem nás, poznamenaný animálním egoismem našeho nevědomého mozkového kmene.
Můžeme za této situace vůbec mluvit o nějaké svobodné vůli? Jaká je tedy skutečná pravda o člověku?
Všechno to, o čem jsem jsme mluvili dosud je pravdou na hmotné úrovni, potvrzenou exaktními vědeckými výzkumy. Nicméně je zde ještě také jiná pravda. Vyšší! Z ní vyplývá, že člověk, který je v podstatě nesvobodný a ve vleku pudů, může svou svobodnou vůli nabýt. Svobodná vůle je u něj totiž potencionální a on může tento svůj skrytý potenciál získat pouze tehdy, pokud jej aktivuje.
Jak tedy můžeme získat svobodnou vůli? Jak můžeme aktivovat tento svůj skrytý potenciál?
Člověk by měl v rámci vlastního sebepoznání na jedné straně vědět o výše zmíněných skutečnostech, avšak na druhé stráně by si měl uvědomit, že on sám má přece jen konečné právo veta. Že on sám může vědomě nakonec rozhodnout, zda onen prvotní impuls poslechne, nebo ne.
Pokud nám náhle vyletí ruka, abychom jí udeřili, jsme zároveň schopni uvědomit si, jestli něco takového bude dobré a správné, a zda tím někomu neublížíme. Ano, jsme sice ovlivňováni instinkty a pudy své tělesné podstaty, ale morálně etický rozměr naší osobnosti má přece jen právo veta!
A v tomto právu veta spočívá naše svobodná vůle!
Můžeme tedy zůstat ve vleku svého prvotního puzení, nebo se můžeme svobodně a ničím neovlivněně rozhodnout, že tento impuls nebudeme následovat. Že nedáme na své animálně egoistické puzení, uplatníme svou svobodnou vůli a rozhodneme se jinak.
Ruka chce udeřit, ale my si uvědomujeme, že bychom tím ublížili a neuděláme tak. Chceme něco ukrást neboť máme příležitost, ale uvědomíme si, že krást se nemá a nic neukradneme. Až takovýmto uplatněním morálně etického stanoviska při svém rozhodování nabýváme svobodnou vůli! Jedině tímto způsobem se můžeme osvobodit od vlivu prvotního puzení svého mozkového kmene, kterému jsme dosud plně podléhali, a proto o naší svobodné vůli nemohlo být ani řeči.
Nemusíme tedy donekonečna sloužit nevědomým procesům svého mozku a být jimi manipulováni. Můžeme získat svobodnou vůli tím, že začneme věci posuzovat z morálně etického hlediska. Až tímto se totiž stáváme skutečně lidmi. Lidmi, kteří si vybojovali a získali vlastní svobodnou vůli!
A teď, z hlediska výše zmíněných, novodobých vědeckých poznatků, nahlédněme na známé Kristova slova, který řekl: Co je z těla je tělo! Avšak co je z ducha je duch! Kdo se znovu nezrodí v duchu, neuzří království nebeské!
Co znamenají tato slova? Přece přesně to, o čem jsme dosud mluvili!
Znamenají, že pokud někdo poslouchá jen své prvotní instinktivní puzení je pouze bytostí těla a hmoty. Avšak člověk je schopen aktivizovat svou vyšší podstatu. Je schopen přijetím určitých vyšších, morálně etických kritérií korigovat a ovládnout své prvotní puzení. Až tímto způsobem získává vlastní svobodnou vůli a stává se plnohodnotným člověkem. Takto pak překonává hmotu a rodí se v duchu. V duchu morálně etických hodnot vyššího principu života!
Tento potenciál má v sobě každý člověk. Jenom ne každý ho chce a dokáže aktivovat, a plně rozvinout.
Každému z nás je tedy dána možnost zůstat celý život nesvobodným, nebo svým úsilím pro sebe vybojovat svobodnou vůli, projevující se morálně etickým právem veta, čímž se osvobodíme od nadvlády vlastního, hmotně – egoistického a animálně – instinktivního jednání.
Máme tedy na výběr mezi neplnocenností a plnocenností, a mezi svobodou a nesvobodou. Neplnocennost a nesvoboda od nás nevyžadují vůbec žádnou námahu. Stačí se pouze poddat svému puzení a pak si své jednání sami před sebou i před jinými nějak logicky zdůvodnit a ospravedlnit.
Plnocennost a svoboda však vyžadují určitou námahu. Určité úsilí o sebepoznání a sebekázeň. Vyžadují morálně etický nadhled nad věcmi. Kdo však takového něčeho není schopen, ten zůstane navždy neplnocennou bytostí, pro kterou je svobodná vůle jen falešnou iluzí.
