Z cizího krev neteče.

To je filosofie těch, kdo teď před volbami rozdávají peníze na všechny strany bezohledně k těm, kdo je musí vydělávat. Ten, kdo nikdy nebyl součástí výdělečného procesu, si vztah má dáti - dal těžko uvědomuje.

Tak jak rostou sociální dávky, tak také roste počet těch, které nic nenutí, aby si své životní potřeby zajišťovali chozením do práce. I bez práce mají peníze na bydlení, na potraviny, na náplně do nádrží svých aut, na krmení pro své psy, ale třeba i na drogy a hrací automaty. Zkrátka na srovnatelně stejný život jako ti, kdo do práce chodí. Možná až na to, že na  ty poslední dvě položky si lidé chodící do práce nenajdou ani zdroje, ani čas, ani chuť.

Pro některé lidi může být určitě radostnou zprávou, že dlužné výživné nebudou platit dlužníci, ale stát. Ten je prý bude od dlužníků následně vymáhat. Při známé schopnosti státních orgánů vymáhat povinnosti, tím dlužníky moc nevystraší (to vidíme dnes a denně třeba na silnicích, kde mladíci, mnohdy bez ŘP a OTP a často i pod vlivem alkoholu nebo drog, ohrožují beztrestně ostatní lidi). Je to jen další povinnost uložená těm, kdo platí daně. Pro lidi mající dluhy ve statisících i milionech a vyživovací povinnost na více dětí je to jen signál, že jejich povinnosti přebírá někdo jiný a oni na svém způsobu života nemusí nic měnit, protože jejich problémy vyřeší stát.

Bourat devastované domy je asi jedinou možností, jak s nimi naložit. Není-li pojmenován důvod, proč k devastaci došlo a kde jsou ti, kdo se o to přičinili, bude to znamenat, že se budou za peníze daňových poplatníků bourat i další.

Vycházet vstříc spekulantůmi, kteří nakupují nemovitosti, aby v nich ubytovávali za nesmyslné nájemné lidi, kterým to nájemné hradí stát, není sociální, ale antisociální politika státu.

Společnost by měla být prostřednictvím sociálních dávek solidární s těmi, kdo nejsou objektivně schopni  zajistit si životní potřeby jinak. Pomáhat by se tedy mělo jen těm, kdo nemohou a ne těm, kdo nechcou. Jiný přístup povede ve svém důsledku k tomu, že bude nedostatek peněz pro všechny, protože bude přibývat těch, kdo ze sociálního systému čerpají a ubývat těch, kdo do něj přispívají.

Nápad na vyšší zdanění lidí vydělávajících víc, než je představa současných tvůrců sociálního systému, může také znamenat snížení počtu platců daní u nás, protože si svůj daňový domicil přesunou jinam. Ostatně tu hranici překračují ilidé vykonávající společensky potřebné činnosti jako např. řada lékařů, někteří hasiči nebo lidé, kteří si vedlejšími příjmy zajišťují třeba prostředky na bydlení.

Pomáhat by se tedy mělo těm, kdo pomoc potřebují, ale také těm, kdo na tuto pomoc vytváří zdroje. Rovnost práv a povinností je zásadou každého právního státu.

Dnešní život není jednoduchý a je hodně těch, kdo nám chtějí namluvit jak ho máme žít. Některá média jsou v tom úplnými přeborníky. Dnešní doba nám ale dává možnost pro svobodné získávání a vlastní hodnocení informací z velkého množství zdrojů. Máme na výběr mezi věřit nebo důvěřovat. Víra je víc než důvěřivost. Víra v sebe sama, a ve schopnost sám se dobře rozhodovat na základě vlastních informací, je pro vlastní budoucnost víc než důvěřivost k cizím názorům a naslouchání těm, kdo nám říkají, jak máme žít své životy a co si máme o dění okolo nás myslet.

Že se máme kde poučit, o tom může svědčit násleující citát:

"Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh by se měl snížit, arogance úřednictva by se měla zmírnit a být pod dozorem, pomoc zemím by se měla omezit, pokud nemáme přijít na mizinu. Lidé se opět musí naučit pracovat namísto toho, aby žili z veřejné podpory."

Toto Cicerovo doporučení z roku 55 před n.l. bychom v celé EU měli vzít vážně na vědomí, abychom nedopadli jako starověký Řím.