Vítězství kandidátů, prohra politiky!

Druhé kolo senátních voleb mohlo uspokojit jenom politické diletanty. Zvolení předsedy Senátu Parlamentu České republiky o něco víc než dvaceti tisíci hlasů, je na zamyšlení jak nad tímto tělesem, tak nad náladou ve společnosti. 

Pokud druhé kolo senátních voleb o něčem vypovídá, tak mimo jiné také o tom, jakou důležitost dává většina obyvatel Česka horní komoře parlamentu.

Volit senátory přišlo necelých dvacet procent oprávněných voličů. Více než osmdesáti procentům nestálo za to k volbám přijít. V kraji s největší volební účastí volilo vítěze Miloše Vystrčila něco přes dvacet tisíc voličů a pro jeho protikandidátku jich bylo patnáct tisíc.

Volby jsou tedy úspěchem jednotlivých kandidátů, ale zároveň neúspěchem české politiky.Představitelka jedné z méně úspěšných politických stran v ČR mluví o tom, že voliči podpořili ve volbách současnou vládní koalici. Protože výsledek voleb ve většině volebních obvodů dopadl velmi těsně pro vítěze, tak se dá mluvit o podpoře od o něco víc než deseti procent českých voličů. Pravda je, že z toho mohou politici vyvozovat, že ti, kteří k volbám nepřišli, by volili právě jejich kandidáty, tedy jejich politiku. To může, ale nemusí být správná úvaha.Politici by po druhém kole senátních voleb neměli mluvit o úspěchu toho či onoho, ale měli by se spíš zamyslet nad tím, proč chodí tolik lidí demonstrovat na náměstí českých měst, a proč jich tak málo chodí volit své reprezentanty.  Ve druhém kole senátních voleb přišlo k volbám necelých pět set tisíc voličů a z nich něco přes dvě stě padesát tisíc rozhodlo, že strany vládní koalice mají v Senátu ústavní většinu. Senátoři vládní koalice mohou tedy v poklidu rozhodovat o zákonech, které přichází ze sněmovny, nebo třeba o vyhlášení válečného stavu.  Zda je to pro českou společnost dobře nebo špatně je na názoru každého, kdo se nad tím zamýšlí. Ale tento vzkaz většiny občanů státu našim politikům, by neměl vést k uspokojení ani koalice ani opozice. František Mikeš