Quo vadis Česko?

Karel Havlíček Borovský nám i pro dnešek zanechal dobrá ponaučení. Jedno z nich se dobře hodí na dnešní situaci: "kéž by nám Pán Bůh všeliké to vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčil!"

Na konci roku 1989 se u nás spontánně demonstrovalo za svobodné volby a svobodu vůbec. Demonstrace vedli ti, kdo byli schopni vést stát. Dnes jsou demonstrace organizované, s připravenými  hesly a transparenty, a vedou je lidé stěží schopni vést stát. Je to tak trochu jako za prvních májů. I s veselou muzikou a s podporou České, dříve Československé televize.
Výsledkem demonstrací v roce  1989 bylo, že už  třicet let rozhodujeme o vedeni státu  ve svobodných volbách.
Výsledkem současných demonstrací má být něco, co se může opravdu už za dva roky ve svobodných volbách změnit.Jinak než ve volbách změny  být dosaženo nemůže.  Jedině sna revolucí, ale že by zrovna u nás? Zatím to ale nevypadá, že by demonstrace nějak výrazně měnily dlouhodobé volební preference. Ale do příštích voleb je ještě čas něco změnit. Možná, že už na příští demonstraci bude pestrá směsice řečníků a jimi předkládaných, málo obsažných proslovů, nahrazena osobnostmi s ambicemi na převzetí odpovědnosti za vedení státu, z jejichž úst zazní střízlivé hodnocení toho, kde se nalézáme a reálná představa o tom, kam se chceme ubírat. Teď jde o to, zda platforma Milion chvilek pro demokracii je tím pravým místem, jak vstoupit do boje o hlasy voličů.

K tomu si dovolím svůj názor. Pusté pohraniční území dnešní České republiky, bylo od třináctého století osidlováno příslušníky tehdejší Říše římské národu německého (ŘŘNN), a to obyvateli z přelidněných území tohoto "superstátu". Tato "kolonizace" začala za Přemyslovců a pokračovala za Lucemburků (Karel IV., syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, jejíž matka byla Guta Bavorská) a Habsburků, protože Češi a Moravané byli příslušníky této říše.
Po rozpadu ŘŘNN a po dvou světových válkách bylo novými velmocemi rozhodnuto, že německé obyvatelstvo některých nově vzniklých státu bude vystěhováno. K tomu došlo i v Českém pohraničí. Uvolněné území bylo kolonizováno novým obyvatelstvem z různých koutů světa, ale nikdy nedošlo k dosažení stavu, jako před odsunem původního obyvatelstva. Že to je velká změna, o tom mohou svědčit dobové fotografie nebo vzpomínky těch, kteří ještě podobu tzv. Sudet před rokem 1946 pamatují.
Bohužel je toto území ještě i dnes málo zalidněné, a je tam tedy velký prostor pro nové obyvatele. Zda a kým bude zaplněn, je otázkou. Že v české populaci žádná populační exploze nehrozí, je asi pravda. Že v období exploze migrační může být pro někoho takové území zajímavým při nápadech o rozdělování těch, kteří po desítkách a stovkách tisíc proudí do Evropy za svými bývalými kolonizátory, také stojí za úvahu. Že by právě oni byli pokračovateli ve tvorbě kulturní krajiny, jako to uměli původní obyvatelé, je těžké očekávat.
Je tedy otázkou, proč se dnes vedou diskuse namířené proti církvím a proti Německu, jehož jsme ekonomicky v podstatě sedmnáctým státem. Snad to není proto, aby se vytvořil prostor pro jiné náboženství a pro multikulturní společnost v naší zemi.