Tím, že platíme koncesionářské poplatky České televizi, tak zároveň přebíráme odpovědnost za to, co vysílá.
Před padesáti lety, tehdy Československá televize, zahájila své vysílání a byla jediným médiem toho druhu na území tehdejšího Československa. Aby získala na svůj provoz peníze, byl přijat zákon o koncesionářských poplatcích a kdo se chtěl stát podílníkem na přípravě pořadů a zároveň tím, kdo je bude sledovat, musel se k tomu zavázat uhrazením příslušného poplatku.
Dnes, když je na území státu deset nebo patnáct domácích vysilatelů a v éteru stovky dalších, je povinné sledování České televize neopodstatněným pozůstatkem doby minulé. Hned je ale třeba sdělit, že odstraněním této povinnosti nemusí automaticky zaniknout mediální veřejná služba. Jenom už není úplně nutné platit médium veřejné služby, ale to může být nahrazeno veřejnou službou v médiích. Když stát vypíše témata, která jako veřejnou službu v médiích musí zajistit, tak se ve výběrovém řízení jistě najde vysilatel, který tuto službu zajistí v požadovaném rozsahu a určitě levněji.
Český občan dnes platí ze zákona koncesionářské poplatky České televizi, která ale de facto zůstala televizí Československou. Stále více pořadů je uváděno nebo komentováno v cizím jazyce bez tlumočení, takže pro řadu lidí nesrozumitelné. V podstatě se platí za nechtěný obsah nesprávnému subjektu.
Sama programová skladba současné české veřejnoprávní televize může vzbuzovat pochybnosti o tom, co její dnešní tvůrci považují za veřejnou službu. V napodobeninách nijak chytrých zahraničních formátů, v estrádách tvářících se jako publicistika, kde máte diváci slovo, nebo ve financování filmových děl, která divák míjí bez povšimnutí, to asi nebude. Apropos publicistika. Převážně levicově zaměření redaktoři ČT zcela ignorují, již dvacetpět let existující, široké spektrum politických směrů a názorů.
Ani to, že Česká televize obchází zákon o zákazu vysílání reklamy, nemůže být připsáno ke kladům tohoto mediálního monopolu.
Je pravda, že nad vysíláním našeho veřejnoprávního vysílání má dohlížet "velká a malá mediální rada". Jenže ono i tady platí, koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Zatím tedy nezbývá nic jiného, než dodržovat zákon, svými penězi podporovat tento mediální moloch a přitom sledovat převážně jiné stanice. Navíc je to ještě tak, že platíme ve své domácnosti, a když se při cestě po Česku ubytujeme v nějakém ubytovacím zařízení, tak jeho majitel platí tento poplatek za nás ještě jednou.
František Mikeš
