Masarykovi a Benešovi se povedl nevídaný kousek.

<p>Občas stojí za to, konfrontovat to, co dnes ve veřejnoprávních médiích předkládají stále stejní aktivističtí komentátoři s tím, jak na aktuální téma uměli reagovat některé významné osobnosti.</p>

<p>Slavili jsme sté výročí státu, mluvilo se hodně o všem možném a všech možných, připomínaly se zásluhy o to či ono, a jedna oslavná řeč střídala druhou. To, že při té příležitosti se nenašel prostor pro systematické hodnocení historických souvislostí, že se nenašel historik, či politolog, který by uměl zpracovat historické události s jejich dopadem na současnost, ale třeba i docela nedávnou minulost, je navyužití příležitosti.</p><p>Jsme sto let samostatným státem. Nejprve „dvojstátem“, který ale do jednoho spojil TGM uměle vytvořeným národem československým, aby v něm vznikla jakáž takáž národnostní většina, a který možná i právě proto neměl dlouhé trvání. Adolf Born v jednom ze svých rozhovorů vystihl přechod Čechů jako součásti světové velmoci k samostatné existenci vedle světových velmocí takto: <em>„Při účasti na kolektivních výstavách zejména v Německu a ve Švýcarsku jsem si uvědomil zajímavou věc. Masarykovi a Benešovi se hned po vzniku Československé republiky podařil během několika dní nevídaný kousek, na který by byl krátký i kouzelník Houdini. Přesunuli nás z centra Evropy na Východ“. </em></p><p>Samostatnost pro jedince i společenství lidí je nepochybně atributem sebevědomí a schopnosti řešit své věci ve svůj prospěch a být autoritou mezi všemi ostatními, stojícími pevně na vlastních nohou. Pokud jde o samostatné státy, tak ty musí být tak silné, nebo být spojeny do silných celků, aby se o ně ty velké nezajímaly jen tehdy, když se jim to hodí při jejich velmocenských hrách. Taková samostatnost se pak projevuje i v tom, jak jsou ve společenství národů vnímáni příslušníci jejich jednotlivých národnostních nebo státních útvarů. Adolf Born ve stejném rozhovoru na to téma uvedl: <em>„Jan Neruda byl velký český vlastenec. Existuje jedna zajímavá příhoda z jeho dvou knih cestopisů. Tyhle knížky měl můj přítel, historik umění František Dvořák, dej mu Pán Bůh nebe. Upozornil mne na kratičkou pasáž, kdy se Neruda při cestách do Orientu něčeho dopustil, co neměl jako cizinec dělat. Nepíše se tam, co vlastně provedl. Policie už ho odváděla na stanici k výslechu. Neruda vytáhl rakousko-uherský pas a přitom prohlásil, aby dali pozor, že mluví s člověkem z největší monarchie v Evropě a aby věřili, že se něj jeho monarchie postará. Omluvili se a propustili ho“.</em> Řada našich lidí se dnes v zahraničí chová tak, jak jsou zvyklí z domova a nemálo z nich na to doplatilo. I dnes se o ně český stát postará. V rámci pozice, jakou ve světovém společenství zaujímá.</p><p>Adolf Born se nikdy netajil tím, že se hlásí k monarchismu. Za zmínku stojí i úvaha Adolfa Borna, že osvícená monarchie by mohla prospět i v současnosti třeba při řešení uprchlické krize. Při té příležitosti vzpomenul A. Born třeba na Turecko, které za vlády Kemala Atatürka zavedlo volební právo žen, že v jednání diplomatů se nesmí objevovat náboženství a oddělil církve od státu. Dnes podle něj Turecko ztratilo odér moderního státu a stalo se vlastně muslimským státem i s muslimskou ideologií v politice, které dnes hraje ne vždy srozumitelnou roli při globálních přesunech velkých skupin muslimů.</p><p>V rozhovoru pro jeden časopis na téma uprchlická krize Adolf Born řekl: <em>„V souvislosti s uprchlíky mne zajímá, co vedlo naší diplomatickou „kolegyni“ Merkelovou, aby jich tolik přijímala. Nikdo mne nepřesvědčí, že to dělá z lásky k bližnímu…Něco záhadného za tím je, protože každý ví, že to jsou lidé, kteří v životě nepracovali a pracovat nebudou a budou brát jenom příspěvky a jinak budou pokuřovat a sedět na ulici nebo tak“. </em></p><p>Pravdu asi mají ti, kdo prosazují v souvislosti se současnou migrací jinou cestu než rozdělování uprchlíků mezi státy i když je zřejmé, že oni sami o nějaké přerozdělování nestojí. To cestou je zasazení se o nastolení klidu ve státech, ve kterých má současný exodus původ a pomoc lidem na tomto území materiálně a technicky k tomu, aby si svou zničenou zemi zase sami vrátili do původní podoby. V té souvislosti zmínil i USA: <em>„Tak jak Amerika zničila inteligentní animovaný film, tak rozvrátila i arabské státy. Vznikly v nich podivné revoluce a od té doby se tam vede buď intenzivní (občanská pozn.FM) válka anebo tu i onde neintenzivní“. </em>Útěk obyvatel z těchto území, být nechtěně trpěnou a vesměs ze společnosti vyčleněnou komunitou na území, kam při svém cestování dospěli, není dobré ani pro ně ani pro ty, od kterých chtějí azyl. Tak, jak si po světové válce obyvatelé Evropy rychle opravili válkou zdevastované domovy, tak by to měli udělat i obyvatelé území, které si zničili. Nikdo to nemůže dokázat lépe než ti, kteří jsou tam doma. K tomu je však nutná zásadní podmínka. Musí skončit bratrovražedné boje. To je cesta ke klidu tam i tady. K tomu musí směřovat úvahy i reálné kroky politiků celého světa.</p><p>Nesnášenlivost mezi skupinami obyvatel jednoho státu nepřináší nikdy nic dobrého. Nikde na světě.  Přeroste-li do krvavých sporů, přináší kruté následky pro životy obyvatel a jeho životní prostor. Nastolení klidu a návrat k normálnímu životu, je pak vždy ovlivňováno připomínkou zmarněných životů a náprava materiálních škod vyžaduje velké úsilí obyvatel i těch, kdo jim chtějí pomáhat v nastolení pokojného stavu a klidného života v jejich domově.</p><p>Ale i když se nesnášenlivost projevuje jenom verbálně, tak to ke komfortu života společnosti nic moc neprospívá. To ostatně mohl vypozorovat každý, kdo v pátek sledoval schůzi námi zvolených členů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.</p><p>František Mikeš</p><p> </p>