Kdo si počká...

... ten se dočká doby, kdy zase může slibovat, že se můžeme mít všichni stejně dobře, aniž bychom všichni stejně plnili naši pokladnu a aniž bychom museli být všichni odpovědní za to co děláme nebo jak se chováme.

V roce 2014 vyšla pod názvem Zrcadlení jakási sbírka článků či postřehů, kterými Marta Davouze komentuje vývoj v naší zemi po roce 1989. Když v článku z roku 2005 píše, že členy první polistopadové vlády se stali i komunisté, tak za příčinu toho považuje, že soukromý klub disidentů, sestávající až na výjimky z bývalých reformních komunistů (rozuměj: Bývalý komunista je jako bývalý černoch. Pozn. FM) tím snad chtěl vyjádřit jiný způsob politiky bez pomstychtivosti, snahu po nastolení éry demokracie a svobody i pro komunisty. Ve svém článku se domnívá, že nastupující politická garnitura, složená převážně z bývalých disidentů (viz poznámka výše), neměla potřebné zkušenosti v řízení státu, nebyla na převrat připravena a tak jí nezbylo než částečně spolupracovat s představiteli komunistického establishmentu. Své poznání shrnuje v jejich zvolání: „My bývalý komunisté a posléze disidenti, my, kteří jsme už v šedesátých letech hledali socialismus s lidskou tváří, se nebudeme uchylovat k praktikám našich stranických rivalů.“

                Když komunisté zasedli v parlamentě, píše Marta Davouze v roce 2008, chovali se tu nenápadně…. Věděli, že jsou na politické scéně trpěni, ale neuráželo je to. Pozvolna se stali důležitým jazýčkem politických vah… Modernizovali se a řada z nich, aniž vystoupila z vlaku (socialismu) přesedla do sousedního, modernějšího vagonu ČSSD. Tiše si pěstují své nástupce.  Komunisté (bez ohledu v jaké straně se momentálně nachází, pozn. FM) musejí se škodolibým potěšením sledovat postupný úpadek všeobecné morálky i to, jak se my ostatní dáváme těžko znovu dohromady, když neumíme nic jiného než se vzájemně osočovat.

I tato slova lze přečíst v knize Zrcadlení od Marty Davouze a pro jejich pravdivost najdeme dost důkazů v našem dnešním každodenním životě. Většina nápadů paní ministryně, jejíž jméno připomíná ono známé omen nomen, z vlády zaznívající snahy o znovu zestátňování majetků, které po roce 1989 našly zpět původní majitele, volání po zdaňování majetku, který je po ukradení vracen zpět vlastníkům, lpění na tzv. bezplatném školství a zdravotnictví, které je pak pro nás všechny mnohem dražší a školství navíc i zanedbané, to vše svědčí, že se snaha o pěstování nástupců vyplatila. Komunistické straně určitě. Jestli nám všem, je otázka.

Blíží se volby a bude jich víc za sebou. Budeme zahlcování sliby, nemajícími daleko k pohádkám o pečených holubech, kteří sami létají až na náš jazyk. Pro zisk voličů budou rozhazovány peníze, které díky prosperujícím ekonomikám u našich zahraničních partnerů, doputovávají i k nám.  Že to nemusí trvat dlouho? Že by se v době hojnosti mělo myslet i na dobu, která takovou nebude? Kdo by něco takového chtěl očekávat od těch, kdo žili nebo byli vychováváni pod heslem: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ a na to, že bez práce nejsou koláče, raději zapomněli.

František Mikeš