Ty už jsi doma? aneb otázky, na které je těžké najít odpověď

Čím jsem starší, tím větší problém mi dělá odpovídat na otázky. Jsou sice stále otázky, které mě nechávají poměrně chladnou, kupříkladu stále nemám potřebu relativizovat některé všeobecně známe pravdy. Slunce je žluté (pokud není zatmění), pes má čtyři nohy (drtivá většina psů) a Nanynka šla do zelí (do zelíčka) za účelem natrhat lupení. Existují ovšem otázky nad kterými si opravdu lámu hlavu.

Nedávno jsem naprostým nedopatřením shlédla televizní soutěž Nic než pravda, která mě donutila po mnoha hodinách abstinence sáhnout po slivovici. Kdo viděl, bude vědět, o čem mluvím. Na křesle „pravdy“ sedí člověk, který se lehce potí, naproti němu sedí moderátor (napudrovaný) a oba sdílejí pódium ještě s příbuznými či známými soutěžícího, kteří se potí ze všech nejvíc. Právem.

Více než lesknoucí se čela zúčastněných mě ale zaujala podivnost otázek. Přiznám se Vám, že já bych nedokázala ANO nebo NE odpovědět ani na třetinu z nich. ,,Jste inteligentní?“ Kdo si to o sobě nemyslí že? Jenže řekněte před národem Jsem inteligentní! Ukáže se, že lžete a budete za blbce. Také se přiznám, že jsem si asi polovinu soutěže myslela, že o tom, jestli je odpověď pravda nebo lež rozhoduje moderátor. Nešlo mi totiž do hlavy, proč není ten vyslýchaný napojený na nějaké elektrické křeslo se snímači. Ale k věci.

V noci se mi potom zdálo, jak sedím na křesle (které se podobalo zubařskému) a nade mnou se tyčí moderátor s puštěnou vrtačkou a klade mi ony podivné otázky. Jedna z nich byla: ,,Má Vás ráda Vaše matka?“. Z mlhy se vynořuje velice naštvaná matka a křičí: ,,Mám Tě ráda? Tak odpověz panu moderátorovi!“…nejasně si také vybavuji, že jedna z dalších otázek zněla: ,,Co bylo dřív bylina, kobyla nebo býk?“…probudila jsem se s tlukoucím srdcem. Od té doby mám pocit, že jakákoliv má odpověď v oné soutěži by strhla detektor. Téměř vše je pro mě jaksi relativní a na snímání mých vnitřních pochyb by se spíše hodil seismograf. Opravdu obdivuji lidi, kteří jsou schopni odpovědět na podobné otázky a zůstat v klidu. Já se nechci vidět před oltářem!

Další typ otázek, které mě poněkud dráždí jsou otázky, na které tazatel nechce znát odpověď. Kupříkladu minulé pondělí se mě kolegyně zeptala, jaký byl víkend a během dvou sekund se teleportovala ke kopírce. Také se stává, že otázka „jak se máš?“ není otázkou v pravém slova smyslu. Měl by nás varovat už samotný oznamovací tón tazatele. Uznávám, že my Češi máme sklon na tuto otázku odpovídat. Občas dokonce opravdu okázale. Zvláště setkají-li se dvě babičky vetchého těla a bystrého ducha, zabere odpověď i několik hodin. Nedávno však (a to jsem ještě nebyla ani v polovině odpovědi, jak se mám) začal kamarád hlasitě podupávat a nakonec si i potichu broukat melodii z Kill Billa. Ono zeptat se umí každý, ale kdo se ptá, měl by nést odpovědnost i za následky!

Některé otázky jsou pouze směšné. Když jsem se před pár lety procházela se svým tehdy zbrusu novým senzačním jezevčíkem Samem po parku, kde se vzala, tu se vzala, vyskočila z nedalekého roští postarší ženština s pudlem, která na můj vkus trochu hystericky křičela: ,,Je to pés?“ a znovu ,,Je to pés?“ Zastavili jsme se překvapeně já i Samuel. Žena halekala dál stále dokola. Když se na mě tázavě podíval už i můj jezevčík, odpověděla jsem: ,,A co by to jako mělo bejt jinýho?“…Až další zkušeností s chovem čtyřnožce jsem pochopila slang majitelů hárajících fen.

Samostatný typ otázek tvoří jedna otázka mé babičky, která má komunikaci v malíčku. Ta otázka je navýsost univerzální, neboť je v ní obsažen celý vesmír. Aby babička předešla jakýmkoliv improvizacím ze strany tázaného, doplnila otázku rovnou odpovědí. Proto kdykoliv zavítám do onoho domu, slyším už ve dveřích ječivé: „Ták có? [vysoce] Dobrý [hluboce].“ Dodnes nechápu, kam otázka a odpověď směřují.

Na závěr bych se ráda podělila o dnešní bizarní zážitek. Vstoupila jsem do obývacího pokoje, kde seděla moje maminka. Obě jsme se zřetelně pozdravily, načež se mě zvědavě zeptala: „Ty už jsi doma?“

Trochu mě vyděsilo, že očekává odpověď.