Miluji hry a sázky. Kde já mohla být, kdyby ve Vsetíně tenkrát hráli ten hokej pořádně. Přibližně před deseti kily jsem totiž měla vlasy pod zadek. Tedy do osudného zápasu Sparta - Vsetín. Kdyby kluci ze Vsetína tušili, že je v sázce půlmetrový cop, přestali by se poflakovat po ledě a vyrobili by pěkný hattrick.
Inu, dlouhé vlasy, krátký rozum. Nevím, zda mi ošmikáním na kluka zázračně stouplo IQ, na mojí hráčskou vášeň však amputace vlasů valný dopad neměla. Na počátku mých sázek bývá zcela nevinná průpovídka.
Tak třeba ve dvaceti jsem dělala oddílového vedoucího na dětském táboře. Přes den jsme s kolegy zpracovávali 100 kusů rozmazlených dětiček, po nocích jsme vytrvale zdolávali 100 litrový sud Starobrna. A zatímco jsme kulatými dny půllitrů vytvářeli na stolech olympijské kruhy, v bujaré náladě došlo na sportovní historky. Ostřílený triatlonista Bob vyprávěl o svém příteli, který se stal legendou, protože údajně jednou vyšplhal na basketbalový koš, vyhoupl se na obruč a tou prolezl. Historka vzbudila bouřlivý smích a vášnivou debatu. „To nic není!“ řekl dámský hlas následovaný úderem sklenice o stůl. Místnost ztichla.
S hrůzou jsem zjistila, že jsem to řekla já.
„Odvolej“ vyzval mě nepřátelsky Bob!
„Neodvolám!“ špitla jsem nejistě a pomyslela na Giordana Bruna a Jana Husa, kteří taky neodvolali.
Následovalo několik dní ticha po pěšině a já doufala, že se na můj výstup benevolentně zapomnělo. Před koncem tábora mě z chatky vyhnalo skandování rozbouřeného davu. Krvelačné dětské ručičky mě dostrkaly na sportoviště plné táborníků těšících se na mou společenskou popravu. Basketbalový koš, na který by se pro jeho vetchost obával sednout i vrabec, se ve své zlověstnosti tyčil do výše. Obruč byla ověnčena balónky, na desce nápis „GO, Renčo, GO!“.
Zacouvala jsem ke koši a učinila trapný pokus o šplh po slizké tyči. Smích.
„Odvolej!“ ozvalo se.
„Neodvolám!“ vysupěla a z půl metru se svezla na zadek.
Z davu se vynořili dva hrdinové z nejstaršího chlapeckého oddílu a po několika veselých pokusech překonat mou zemskou přitažlivost mě vytlačili na dosah obruči. Chytla jsem ji zpocenýma rukama a obruč, které se míč nedotkl půl století, se překvapením prohnula. V davu zavládlo napjaté ticho.
„Spadni!“ zařval pisklavý hlásek šestiletého sígra.
Skryté gymnastické vlohy zapříčinily, že se mi podařilo vydrápat se na obruč, ale sedíc na ní obkročmo jsem se ocitla před novým problémem. Průměr obruče se totiž zoufale neshodoval s předpokládaným průměrem mého slovanského zadku.
Viděla jsem jasně, jak mě, zašprajcnutou za zadek, visící hlavou dolů, vyprošťují fešní hasiči. Riskla jsem to. Ukázalo se, že poloměr měkké hmoty je nesmírně variabilní, a tak jsem po ladném výmyku přistála zadkem na škváře.
„Pravda zvítězí“ křikla jsem na Boba, který mě sice neochotně, ale právem musel zařadit mezi basketbalové legendy.
Do zlaté studnice mých sportovních výkonů patří i nedávná výhra v půlmaratonu nad mým kolegou. Distingovaného advokáta jsem vyhecovala k sázce o lepší čas. Uznávám, že to bylo poněkud troufalé od někoho, kdo se v běžeckých závodech pravidelně pohybuje na samém ocasu pelotonu mezi paraplegiky a důchodci. Výhru tedy přikládám kolegově diskvalifikaci. Nicméně, je to výhra sladká. Advokát mi na lusknutí již tři neděle vaří kafe, oslovuje mně „paní“ a z nedaleké pumpy mi nosí různé cukrovinky. Říkám mu „otroku“ a bez okolků přiznávám, že jako koncipienta, který je v kancelářské hierarchii obvykle na samém konci potravního řetězce, mě tato výhra hluboce uspokojuje.
Co dodat. Za dva týdny začínají dostihy. Řeknu Vám, že přes koně jsem znalec! Sázím většinou na grošáky. Strategii zatím dolaďuji, ale cítím, že letos to grošáci všem natřou. Vsaďte se!
Pro Ona Dnes duben 2012
