Zatímco naši skvělí reprezentanti potili krev, aby přivezli do naší rozkradené republiky trochu toho cenného kovu, já jsem se dala na moderní pětiboj.
Přespolní běh
V červnu jsem svedla zápas s boreliózou. Při poděbradském přespolním běhu infikovaným Polabím se ukázalo, že dezorientované pobíhání trávou stylem usoptěná chůze-běh je sen každého klíštěte, kterých se mi na nohu z vrcholků trávy nadšeně katapultovalo hned několik. Prošpikovaná doxycyklinem, jsem pak v zatemnělém pokoji čtrnáct dnů studovala internetové stránky www.kliste.cz a prokládala to pohledem do zrcátka, snažíc se zjistit, jestli mi neochrnul obličej a mrká oko.
Jezdectví a běh podruhé
Promrkala jsem se až k vlastní rozlučce se svobodou. Minivanem, jehož rok výroby se shodoval s rokem naší výroby, jsme se s osmi pražskými krasavicemi vydaly prožít víkend na koňskou farmu u Volyně. Kdybych si něco pamatovala, řekla bych, že budu dlouho vzpomínat.
Obléknout budoucí nevěstě triko s nápisem „obejmi mě, dej si se mnou panáka, budu se vdávat“ a předhodit jí na lokální diskotéce ve Volyni několik partičkám sotva zletilých středoškoláků,... to nemohlo skončit důstojně. Fotografie, kterak ze sebe při běhu do místního bazénu strhávám šaty, hovoří jasně.
Pohrdavou ignoranci koňů při nedělní projížďce přičítám hluboké kocovině celé party. Podcenila jsem fotografickou instruktáž kamarádek, a proto mám ve svém albu krásné fotografie svého pozadí z nemilosrdného podhledu, kterak se s kalhotami na půl žerdi sápe na otráveného lichokopytníka. Poslední zbytky studu vyprchaly až těsně před svatbou.
Pozvánka na „start synchronního utramaratonu pro život“ přitáhla do rozpadlého kostela v Deštném v Orlických horách stovku přátel. Když mi kadeřnice v sedm ráno ve svatební den vytvořila na hlavě mamuta z Doby ledové, na okamžik jsem zapochybovala o svém nápadu uspořádat retro svatbu ve stylu 60 let. Mé pochybnosti vzbudila také jízda ke kostelu na motorce za zády mého otce, při níž mi ulítla z hlavy kopretina a z očí rozslzených větrem se kolmo po tváři rozeběhla řasenka.
Stádo komicky vyšňořených rebelů před kostelem s velikými brýlemi, klobouky a gigantickými umělohmotnými šperky ale rázem odválo veškeré pochybnosti. A pak jsme si řekli ano. Můj muž dokonce tak rozhodně, až jsem pojala podezření, že je rodinný typ. Z divoké noční oslavy mně navždy zůstane v srdci okamžik, kdy nám sedm statečných kamarádů přineslo namísto obávaných kuchyňských robotů zavinutý lísteček. Z nich jsme sestavili fotografii naší pražské předsíně s dlouho toužebně chtěným piánem, které nám přátelé před svatbou tajně nastěhovali do bytu.
Plavání
Týden po svatbě jsme odjeli na Máchovo jezero, kde se tradičně koná nedělní náročný triatlon zvaný Doxymen. Manžel touží po této přezdívce již roky! Vypravila jsem tedy s ním, za účelem ho v případě potřeby neprodleně resuscitovat.
A jak tak stojím v předvečer závodu na břehu Mácháče, při pohledu na pláž znalecky povídám: „To je dokola pět, maximálně šest kilometrů!“. Můj muž souhlasně pokynul. I obula jsem kecky a se slovy: „Do hodiny jsem zpátky“ vyrazila ostrým během z kempu.
Ukázalo se, že písčitá pláž Máchova jezera je střežená jako apartmá ruského prezidenta. Uzavřené kempy, turnikety aqvaparků a vysoké ploty podél pláže mě, chronicky dezorientovanou osobu, donutily obíhat přilehlé kopečky a vesnice. Po dvou hodinách běhu jsem se unavená vynořila z jakéhosi lesa, a zjistila, že jsem v polovině své cesty a domovský kemp je přesně na protějším břehu. Slunce zapadalo, zpátky i kupředu daleko a můj mobil i peníze ve stanu spolu s hysterickým novomanželem.
Rozhodla jsem se vyřešit situaci usedavým pláčem.
Když se slunce dotklo hladiny a stále se neděl žádný zázrak, pevně jsem zavázala tkaničky bot, mp3 přehrávač vložila pod kšiltovku, a oblečená vstoupila do vody. Přeplavat Máchovo jezero oblečená mi skutečně přišlo jako dospělé, racionální řešení, především proto, že jsem si byla vcelku jistá, že mě po západu slunce uprostřed Máchova jezera nikdo nepřepadne.
Když jsem se za slabou hodinku v botách, tričku a trenkách s mikinou kolem pasu vynořila z vody dva metry před stolem rodinky večeřící při svíčkách, tříleté dítě se usedavě rozeřvalo strachy a jeho matka převrhla sklenici. Moje cesta kempem vzbudila nadšení a respekt. Manžel se chtěl dát poprvé rozvézt. Ale nedal.
Za hodinu odjíždíme na měsíc do Aljašské divočiny mezi medvědy.
Z pětiboje zbývá střelba a šerm.
pro Ona Dnes srpen 2012
