Žijeme jenom jednou. Buddhisté by mě za tohle rčení asi utloukli, ale stojím si za ním. Na to, že žijeme jen jednou, žijeme teda pěkně upjatě, plníme plán, dvouletka, pětiletka, první dítě, dovolená v Bibione, platíme složenky, spěcháme do práce, abychom na ty složenky vydělali, vykoupat, vyčůrat, spát. V sobotu se trochu opijeme, v neděli pak stydíme. A během toho všichni stojíme ve frontě na štěstí. Jsou ale vzácné okamžiky, kdy můžete tenhle poklidný sled událostí na okamžik přetrhnout.
Vytvořit nečekanou situaci, pár minut srandy. Nevěřili byste, jak je osvobozující přestat se tvářit zodpovědně a upjatě a prostě občas udělat nějakou tu blbost! Saturnin například házel po lidech v restauraci koblihy. Prostě si objednal mísu koblih a začal jimi v nestřeženém okamžiku vrhat po hostech. Geniální!
Že nemáte odvahu? Zkuste začít malou scénkou.
Když nám bylo s přítelem osmnáct, jezdívali jsme metrem a sehrávali pro celý vagón inscenované rozhovory. Vzpomínám si na jeden obzvlášť morbidní. Dnes už bych to z pusy asi nevypustila!
„Tak co ta tvoje nová brigáda?“
„Myslíš ty mrtvoly?“
„Jo, ty mrtvoly“
„No pohoda, vomejvám v márnici 1000 za kus“
„Se máš“ …atd.
Dnes už bavíme vagón metra poněkud sofistikovaněji. Sedím a čtu si, zatímco z vedlejšího vagónu přistoupí můj milý coby otrkaný frajírek.
„Slečno mohu si přisednout? Co to čtete pěkného“ (vtíravý nápadník)
„To Vás nemusí zajímat“ (arogantní husa)
Všichni jsou napjatí, jestli jí zbalí nebo ne. Odejde s ním nebo mu vlepí facku? Role se mění, témata hovoru v různé míře absurdity také. Každopádně publikum je vždy vděčné.
Můj otec je mistr každodenních blbostí! Se svým kamarádem Vítkem se již léta oslovují Sire a vykají si. Také jsou vášniví cyklisti!
Při jednom z cyklistických výletů spatřili na cestě před sebou na horském kole pachtící se blondýnu. Synchronně zpomalili. V jejich studovaných hlavách se zrodil nápad. Začali vyluzovat skřehotavé zvuky. Blondýna cvakla přehazovačkou a šlápla do pedálů. Oba hejkalové taktéž. Když vjeli do města, ujíždějící blondýna a dva hýkající muži středního věku vyvolali hotové pozdvižení. Oba tyto – v civilu velice seriózní - pány notně zamrazilo, když paní zabočila do ulice otcova trvalého bydliště a opřela si kolo o sousední branku. Od té doby se sousedkou moc nevycházíme.
Pro pokročilé jsou tu opravdické happeningy. Slyšela jsem například o bezvadné akci, kdy se přes internet skupina vzájemně anonymních lidí dohodla, že ve stanovený čas budou procházet určitou stanicí metra. Nikdo nevěděl, kdo je zapojený do akce a kdo jen kolemjdoucí.
V jednu konkrétní minutu se všichni zapojení do projektu zastavili a zůstali stát na místě, tak, jak měli nakročeno. Představte si, že běžíte na metro a najednou se čas kolem Vás zastaví jako v pohádce O šípkové Růžence. Pro nezasvěcené to musel být zcela mystický zážitek.
Skutečně velká věc byla ale polštářová válka pod Orlojem před několika měsíci. Přes portál facebook slíbilo účast několik tisíc lidí. Pravidla zněla jasně. 18.12. v 18:55 pod Orlojem, polštář nenápadně schovaný s sebou. Až zazní klakson, všichni vytáhneme polštáře a propukne na jednu minutu polštářová bitva. A vyšlo to na jedničku. Bylo mi na okamžik líto malého Japončíka, který se s rodinou přijel podívat na Orloj.
A až se mě někdy vnoučci zeptají: „A babi, co jste dělali, když jsi byla mladá?“, tak jim fakt nebudu muset vyprávět o frontě na poště.
A jak blbnete Vy?
