Člověk je tvor společenský. Já ne. Neumím se chovat a trapasy při společenských událostech všeho druhu se za mnou táhnou jako prokletí. Čím větší nervy, tím větší ostuda. Čím větší ostuda, tím více lidí mám za svědky. Je skutečně neuvěřitelné, co všechno dokážu vypustit z úst.
1. Imatrikulace.
Slavnostní to rituál vítání nových občánků do akademické obce. Houf devatenáctiletých studentů – prvňáků - se tísní v rohu překrásné síně. Rodiče si navzájem utírají slzy dojetí a nad jejich hlavami se vznáší představa červeného diplomu jejich geniálních potomků. Děkan čte slavnostní slib (budeme se učit, nebudeme podvádět, budeme ctít profesory, univerzitu a tak vůbec…) Náš úkol je:
1) sáhnout na berlu, 2) popojít k děkanovi, 3) podat mu ruku a říct : Slibuji.
Renatka nebyla na nácviku.
„Teď ty“ „Jdi“ strká do mě kamarádka. Ticho, sálem se ozývají moje podpatky. Ženu se k děkanovi. Děkan znejistí a ukazuje na berlu. Já nechápu. (Nějaký zlomyslný rodič se uchechtne nahlas).
Díváme se na sebe s děkanem. Ticho. Děkan řekne tiše: ,,berla“.
Utíkam k berle. Šáhnu na berlu a řeknu : Děkuji.
Pán od berly ukazuje na děkana. Utíkám k děkanovi. Děkanovi cukají koutky a podává mi ruku. Trapná a dlouhá chvíle ticha. Ptá se mě: „Skládáte tedy slib“ Já tázavě: „Slibuji?“
„Hodně štěstí při studiu“, říká mi srdečně.
Vyhrknu ze sebe:“Vám taky“.
2. Luxusní restaurace.
Objednávám si neperlivou vodu a marinovaná kuřecí křidélka s grilovanou zeleninou alá nějaké honosné jméno. Chovám se skvěle, mluvím tiše o politických problémech třetího světa. Číšník přináší skleničky, předkrm, misky s vodou a citrónem. Za stálého žvanění o Barmě popíjím vodu z misky, pěkně do dna. (všichni ostatní si ve svých miskách po jídle umyjí ruce)
3. Zkouška
Vejdu ke zkoušejícímu do kabinetu. Je to uznávaný docent a velké zvíře v problematice mezinárodního práva veřejného. Natahuje ke mně ruku, abych mu podala index. Nervy pracují. Bezprostředně se usměji a podám mu svůj kabát. Zkouška, co přišla potom, nebyla z nejpříjemnějších.
4. Ples v Lucerně
Mám překrásnou dlouhou róbu a pod ní o něco méně krásné funkční spodní prádlo. Konferenciér vyhlásí přestávku, parket se vylidní a všichni se stahují konverzovat na balkony. Na druhém konci
parketu spatřím kamarádku, kterou jsem roky neviděla. „Martino!“ zakřičím a rozeběhnu se přes parket. Podpatek nevydrží, kotrmelec a pak už jen ostuda všech ostud! Když si klečíte z obou stran na své sukni a nemůžete se hnout s nahým zadkem v béžovém stahovacím prádle, vystrčeným na celou Lucernu, to fakt není košer. Po celý zbytek plesu jsem pak byla „ta s tím zadkem“.
Takže dámy, až budete někdy v plesovém sále zase kráčet s dlouhým pásem hajzlpapíru na podpatku, věnujte mi tichou vzpomínku.
