Odmala jsem v zajetí osobních rituálů, sebemrskačských sázek a vlastních sugescí.Jsem pověrčivá jak stará cikánka. (tím mám na mysli starou cikánku z pohádek, která máchá pařátem z ukradené slepice a luští z čar v dlani - moderní staré cikánky spíše věří na úřady sociálního zabezpečení)
Začalo to celkem nevinně. Jako malé škvrně jsem na procházce spadla do otevřeného kanálu a koukala mi jenom bambule od čepice. Stála jsem tam úplně potichu a v šoku ani nedutala. Je tedy celkem pochopitelné, že se od té doby vyhýbám kanálům všeho druhu, přestože bych z nich dnes pravděpodobně koukala od pasu nahoru a mohla pohodlně halekat na kolemjdoucí.
Je to ale složitější. Začala jsem totiž kanálům přičítat odpovědnost za všechna příkoří, která se mi dějí. Vstoupit na kanál, přejet kanál na kole, položit něco na kanál totiž znamená „strašný den“ „strašný měsíc“ „strašnou smrt a následné shoření v pekle“. V létě jsem málem okusila to poslední, když jsem se v touze vyhnout se kanálu na kole prudce vychýlila ze směru jízdy a za křiku: „kanál, kanál“ přistála kolenem na chodníku.
Další kapitolou jsou osobní sebemrskačské sázky. Například při joggingu: „Pokud stihnu předběhnout toho pána než vběhne do lesa, udělám státnice“ Konkrétně tato sázka dopadla fiaskem, neboť když dotyčný sportovec uslyšel za zády huronský dupot a sípání, intuitivně zrychlil a zmizel mezi stromy. A já přemýšlím, jestli má cenu na ty státnice vůbec chodit – ale tak, pro forma :o)
Výhodou sebemrskačských sázek je bezesporu to, že vás často vybičují k nadlidským výkonům. Když je například v sázce vaše svatba, vysokoškolský titul, autoškola či láska bližního vašeho, jste schopni předbíhat náklaďáky, balancovat na zábradlí nebo si během jízdy na eskalátorech bleskurychle uklidit kabelku (a dámy vědí, že to se prostě stihnou nedá!)Vzhledem k počtu takovýchto sázek, kterými se bičuji, pro mě můj budoucí život nemůže být žádným překvapením.
Kupříkladu již vím, že si vezmu současného přítele do třiceti (spočítala jsem lidi ve vagónu metra v tunelu mezi Radlickou a Smíchovským nádražím), moje první dítě bude kluk (přečetla jsem jízdní řád dvanáctky dříve než přijela do stanice) a pondělní zkoušku udělám na jedničku (napsala jsem tento blog za 15 minut :o).
PS: Mimochodem nejsem v tom sama! Občas nachytám nějakého „obsedantního sázkaře“ při činu. Někteří lidé kličkují nenápadně na chodníku mezi dlaždicemi jako mezi šrapnely. A včera jsem potkala rozšláplé psí hovínko na bílé dlaždici. Bylo to na širokém chodníku vydlážděném velikými bílými a černými kosočtverci. Ten sázkař věděl, co dělá!
PPS: Tu jedničku fakt mám :o)
