Moje veselá léta v divadle Na Vinohradech

V roce 2007 slavilo divadlo Na Vinohradech stoleté výročí a já s ním. Ze sta let, které si tohle divadlo odkroutilo (ve větším či menším lesku) na pražské kulturní scéně jsem pět let (spíše v menším lesku) kroutila s ním. Krásný divadelní bar byl mým druhým domovem. Matně si vzpomínám na to, jak jsme se za nově otevřený bar poprvé postavily, čtyři studentky v černých sukýnkách, nažehlených blůzičkách, francouzskou manikúrou a lokýnkami. To víte, divadlo, to není hospoda! Omyl!

Jednou Vám takhle stojím opřená za barem a pozoruji vcházející divadelní hosty a vtom Vám ho vidím. O sloup u vchodu je opřený ON. Opálený uhrančivý krasavec s černými vlasy ve společenském obleku. „Do –ko- na –lost“, kopla jsem do kamarádky. Všiml si nás, jak visíme přes bar se slinou u úst. Usmál se. Vyloudila jsem na oplátku obličej Marilin Monroe nad větrákem. Odlepil se od sloupu a zamířil si to přímo k nám, pomalu a ležérně. Za barem zavládla hysterie, která vyvrcholila výkřikem:,,Já jsem ho viděla první!“ Zastrčila jsem kamarádce hlavu pod bar. Krasavec se opřel lokty o bar s důvěrným pohledem. V hlavě mi začaly znít zvony. Zatímco kamarádka mě zlostně štípala do lýtek, naklonila jsem se k němu.

,,Kde sou tady hajzlíky?“, vypadlo z něj vysokou fistulí.

Za nedlouho jsme si tedy přestali dělat o hostech iluze a za rok už by nás člověk nepoznal. Sukýnky nahradily džíny, lokýnky dredy a boty na podpatku odvál čas společně s vyvrknutými kotníky.

V prvním roce mého barmanství začal do baru pravidelně docházet mnich v kutně ovázané režným provazem. Pokaždé se vynořil uprostřed představení, objednal si dvojitého Ferneta, vyklopil ho do sebe, zaklel a zmizel. Svěřila jsem se s tímto úkazem celému personálu. ,,Mnich, který pije, kleje a chodí dvakrát týdně do divadla.“ Pro všechny to byla záhada. Najednou ale mnich přestal chodit. Shodou okolností po derniéře Tomáše Becketa. I herci si totiž občas zaskočí na nějaké to štamprdle.

A tohle mi bude mnoho lidí závidět. Polila jsem Paroubka šampaňským. Jednou, měli jsme raut pro cca 750 lidí, mi povídá šéf: ,,Renatko, má přijít …. (myšleno Paroubek), doběhněte prosím dolů dohlédnout na tu mládež za barem, jestli ten nával zvládají, mám takové mrazení v zádech!“

Přiběhla jsem na spodní bar, kde zavaleni žíznivými lidmi bojovali dva služebně mladší kolegové o život. Všude střepy, mokré podlahy, otevřené vybrakované lednice, mince. Tereza máchala rozbitou sklenicí před sebou, aby odehnala člověka, který k ní natahoval ruce přes bar. Lukáš stál v koutě a plakal. Odstrčila jsem je v mateřském reflexu za sebe přesně ve chvíli, kdy se do fronty zařadil Jiří Paroubek s doprovodem a dvoučlennou ochrankou.

Ohlédla jsem se za sebe a z bojovného výrazu tváře obou kolegů rychle pochopila, že obsluha bude na mně. ,,Brýden, co to bude?“ ,,Čtyřikrát Bohemku“, zaburácel. Čirou náhodou jsem našla na baru čtyři ještě kompletní sklenice na sekt.

„Máme ještě sekt?“ zeptala jsem se Lukáše.

„No, poslední flašku!“ odvětil a podal mi ji.

„A je vychlazená?“ ptám se, ohmatávajíc sklo.

„Jasně!“

Pak už to šlo rychle. Z napěněné lahve vylítl s mohutnými vruty korkový špunt kamsi přede mě. Rána jako z děla, bodygárdům ztuhly rysy a instinktivně se chopili vysílaček. Špunt minul ucho jednoho z nich o pouhý centimetr. Pěnivý vodotrysk, který následoval a zcela neomylně směřoval k politickému cíli, byl už jen třešinkou na dortu mého slavného setkání s vládnoucí elitou.

A řeknu vám, že bych si ten atentát někdy z fleku zopakovala. Několik politických špiček by potřebovalo pořádně zchladit!