Kam se sakra poděla romantika? – čtení pro ženy

Nikdo se se mnou moc nepatlal. U porodu mě přidusili, ve škole řádil pedofilní tělocvikář a z mé první dospělé lásky se vyklubal zaostalý psychotik, chorobně závislý na své matce. Vyrostl ze mě pragmatický cynik, co má rád bojové sporty a středně propečený steak.

Což ale ještě neznamená, že nemám nárok na pár minut opravdové romantiky! (A romantikou fakt nemyslím večeři při svíčkách za 1800,- s výhledem na Karlův most. Kostelní myš je proti mně Rotchild, takže upřednostňuju romantiku zadarmo.)

Jsem prostě asi ženská, která všechno romantické naprosto odpuzuje. Ve stěžejních chvílích svého života, které smrděly romantikou, jsem naprosto selhala.

Můj první polibek ve třetí třídě. Polovina devadesátých let minulého století, tisíciletí, prostě pravěk. Z diskotékové místnosti na škole v přírodě se ozývá (částěčně vinou obstarožního učitelského dozoru) „Už mi lásko není dvacet let, už mi není ani dvacet pět“ a já tancuji se spolužákem V., který mě ráno kopnul do břicha a tak je jasné, že mě miluje.

Naše brýlaté hlavičky se pomalu přibližují. „Řekni kde ta krásná léta jsou….“ Napětí by se dalo krájet, jiskří to jako v pojistkách. Moje dětská láska V. mě v rostoucí nervozitě křečovitě stiskne v pase a já? Vyjekla jsem a vlastním zubem mu vyrazila zub. Z dálky to prý vypadalo jako karatistický úder hlavou.

Dalšího romantika jsem zlikvidovala ve třinácti na letním táboře u Balatonu. Jmenoval se Ištván, bylo mu čtrnáct a rval mi každé ráno červené a žluté květy ze záhonku za elektrickým ohradníkem. Hrdina. A když už na záhonku nezbyla jediná travička, pozval mě na večerní procházku k jezeru. Vidím to jako dnes, jak mu s květem za uchem na lavičce u Balatónu zvracím do klína segedínský guláš.

V šestnácti jsem chodila s nějakým H., jedl kýble steroidů, neustále chodil polonahý, a prohlížel se ve výlohách, což je přesně to, co v šestnácti od kluka chcete. Byl to ranař! Jednou mě pozval na návštěvu. Narvaná v miniaturních šatičkách jsem pajdala na vysokých podpatcích kamsi do útrob pražského sídliště.

Jeho pokoj byl polepený plakáty naolejovaných kulturistů v tangách. Ukazoval mi svoje činky a já jen mrkala obrovskými řasami, spínala rukama a říkala:“ óch, jak jsi úžasný“ a potom „ách, jak jsi silný!“. Otevřel pivo a pustil nám Ramba. Už nevím, jestli mě probudilo vlastní chrápání nebo to, jak se mi smál, až slzel. Já, chronický dutinář jsem udělala to nejhorší, co šlo. Usnula jsem a s roztaženýma nohama v minišatech s pivem v ruce hlasitě chrápala v jeho křesle. Se slinou na bradě. Už jsem ho nikdy neviděla. Prý potom chodil s nějakou modelkou.

Je toho ještě spousta. Spousta důkazů směřujících k faktu, že zabiju jakoukoliv romantiku. A jelikož mám zase zánět dutin a kopu se doma na antibiotikách do zadku, rozhodla jsem se vypravit se pro nějaké DVD ke stánku. (měla bych se učit!)

Zapadalo slunce a sídliště bylo poseto všemi odstíny oranžové a rudé. Stromy na obzoru se topily ve vší té karmínové vášni a já jsem byla zase jednou romantická. Srdce mi plesalo jako zamilovanému básníkovi a barevná sukně mi vlála v lehkém větru jako by se mnou chtěl tančit flamengo. HOUBY, já JSEM romantická! Úplně mě to prostoupilo.

U stánku s novinami vonělo svařené víno a na stojánku s filmy Angelika. Ano, Angelika, to je přesně ono. Angelika, která má nalepené řasy, i když ji vyloví z moře piráti. Angelika, která hrdě bojuje s násilníky, přestože je polonahá a v hlubokém záklonu šeptá s rukou na čele: „NE, ach NE!“ Angelika, která je romanticky krásná i po dvou porodech a dvaceti znásilněních! Ano! Moje srdce poskočilo radostí a se sluncem ve vlasech podávám DVD sympatickému prodavači. Svět JE romantické místo! Musíme se tu romantiku jen naučit chytit, než nám uletí jako polibek pouhý.

Prodavač si hlasitě krknul, zamžoural na DVD a vychlastaným hlasem zařval: „TY VOLE, MARKÝZA ANDĚLŮ, JÓ? HAHAHÁÁ!“

Svět je opravdu romantické místo.