Hříšný tanec po česku

„Zapni bednu, budu brečet!“ napsala mi před chvílí kamarádka. Zapnula jsem a zatlačila slzu. Hříšný tanec. My ženský prostě chceme, aby nám alespoň jednou za život někdo řekl:“Baby nebude sedět v koutě“ a protočil nás po parketu v rytmu mamba. Také by nebylo od věci, kdyby následovala zvedačka a věta: „Baby, tohle je nejšťastnější chvíle mýho života, a za to všechno vděčím tobě!“

Místo toho vláčíme naše nešťastné chlapy po plesích a jediná romantická vzpomínka mýho života týkající se tance je ta, když mi jakýsi uhrovatý zpocený mládenec řekl v tanečních, že mám pěkný boty, načež mi na jednu z nich náruživě dupnul a utrhnul mi pásek.

Já jsem se urputně snažila celý život tančit jako víla. Taneční. Jedny speciálky, druhé speciállky, speciální speciálky pro středně pokročilé, dokonce zvláštní kurzy pro celoživotní začátečníky (což je krycí jméno pro zvláštní školu pro pohybové retardy). A nic! Vůbec nic!

Hraju na všechno, co hraje. Hlas mám jako zvon. Tak kde je sakra chyba? 

Moje frustrace z neschopnosti tančit pomalu ale jistě roste. Zadek taky. Na letním táboře jsem na závěrečné diskotéce posilněná půlsudem Starobrna přesvědčila kamaráda Oldu, že spolu předvedeme děckám pořádný odvaz. DJ se tvářil trochu ustaraně, když jsem mu vrávorajíc se spadlým ramínkem od podprsenky zařvala do ucha: „Time of my life!“ Pak už si jen pamatuju, jak se mých poctivých dvaašedesát kilo řítí z pódia na Oldovu hlavu (zvedačka) a oba padáme kamsi mezi konsternované děti. Výchovně jsem selhala. Od té doby mě tam nezvou.

Tančím hrozně. Hrozně ráda. Takže si doma už léta pouštím starý fláky a rockový pecky a vymýšlím taneční kreace. S růží, s židlí, s lednicí a s vášní, který nikdy nikdo neuvidí. Ale až přijde moje chvíle a ON rozrazí dveře sálu a řekne: „Renča nebude sedět v koutě!“, tak budu ready.

http://www.youtube.com/watch?v=WpmILPAcRQo