Fotomodelkou snadno a rychle

V pátek jsem byla u fotografa v ateliéru. Musela jsem. Moje novinářská kariéra si žádá krásných fotografií. Byla tam krásná modelka v krásných šatech, která si povídala o těch krásných šatech s krásnou vizážistkou. Obě měly kolena vzorně u sebe a smály se s decentně semknutými koutky úst.

Výtah jsem nenašla a tak jsem se do jedenáctého patra vydrápala po schodech.

Když jsem sípajíc vpadla do té módní idylky a odhrnula na čele přilepené vlasy, sjela mě paní vizážistka nešťastným podhledem: „Sedněte si, ať nejste tak rudá!“ Sedla jsem si, abych nebyla tak rudá a předstírala učení. Na zápisky ze semináře obchodního práva padaly ohromné kapky potu, které mi po nose sjížděly jako po skluzavce. Už nikdy nebudu kouřit, už nikdy nebudu pít! Káp. Síp. Z vedlejší místnosti se ozývá rytmická hudba, klapot podpatků a pokyny fotografa. Srdce mi buší o sto sedm. Bojím se focení víc než celá pygmejská vesnice. Ještě, že jsem ve své temné koupelně vysvobodila ze zapomnění puberťácký arsenál líčidel a všechno precizně nanesla na obličej. Na bradě mám dva fleky! Jsou to kamarádi, kteří se mnou věrně přežili celé zkouškové. Vím o nich naštěstí jen já. Skryla jsem je před zraky fotografa nánosem pudru. Kamufláž dokonalá, umělecké dílo.

Za moment ustala spoušť automatického blesku a zpoza rohu vykoukla fotografova umělecky rozčepýřená hlava, která řekla: „Bych zatím mohl vyblejskout tadyhle slečnu ne?“

Vizážistka na to: „Jí musím nejdřív zamaskovat ty fleky na bradě, má fleky na bradě!“

Fotograf: „ Jo fleky“. Pohled na mě. „Hm!“ (souhlasně) Oba se dívají na mojí bradu a já předstírám, že se učím a píská mi v uchu.

Následuje kosmetická dvacetiminutovka. Vizážistka na mě nanáší několik různobarevných vrstev, velice se mračí a co chvíli vzdychne. Zvláště oblasti brady se věnuje skutečně pečlivě a z výrazu jejího obličeje tuším, že je to skutečně vážné. Při natáčení vlasů se pokouším odlehčit atmosféru:

„hahaha, jsem si tu ofinu ráno ustříhla, mi to lezlo už do očí!“

Nikdo se nezasmál a obočí vizážistky spadlo v hrobovém tichu ještě níž než doposud. Po natupírování vypadám jako vlkodav po rvačce a odcházím se fotit.

Chudák fotograf se mnou má práce jako na kostele. Prvních sto tisíc fotek připomíná mojí podobenku na řidičáku. Strnulý civilní výraz mi z obličeje nesetřese ani hard rock z reproduktorů ani poskakující umělec. Husákovo dítě, spartakiáda, spratkiádní vrah.

Intenzivní ozáření bleskem v sekundových intervalech z půlmetrové vzdálenosti dodává mému výrazu cosi, co souvisí s deliriem tremens a vyplašenou srnou. Mám chuť vyžahnout láhev vodky a utéct do lesů – v tomto pořadí! Po třičtvrtě hodině jsem odvelena vyčerpaným mistrem k východu.

Fotohvězda ze mě teda taky nebude. Ze solárka mám ekzém, z mejkapů alergickou vyrážku a z fotoblesku panickou hrůzu. Nechápu, jak někdo může utratit desítky tisíc za kabelku a ještě z toho mít radost! Zato přesně vím, v kterém sekáči mají nejlepší sukně a umím skvěle zašívat díry ve svetrech! Jsem socka? Jasně, že jo.

Chci ale vidět Agátu Hanychovou na pustým ostrově! Je mi ovšem jasný, že ji by vysvobodili a mě tam nechali. Parchanti.