Čeká mě bída a hladomor aneb Věšťba za všechny prachy

Mě ekonomická krize nezdrtí. Jsem totiž v ekonomické krizi odjakživa. Posledních pár dní před výplatou se pravidelně pohybuji někde na pomezí chudoby a hladomoru. Má to ale i své výhody! Půst je zdravý a hlavně, ten extatický pocit, když vám desátého dorazí výplata, to prostě boháč nezažije. Dneska mi ale chudoba ukázala svou odvrácenou tvář.

Na Národní třídě mě doslova přepadla stará cikánka ověšená nevkusnou barevnou bižuterií a jala se mi vykládat můj osud. (ano, cikánské věštkyně zařívají comeback) Fajn. Dodnes jsem o růžovém obláčku své budoucnosti neměla nejmenších pochyb. Kdykoliv žvýkám k obědu housku a na displeji bankomatu se mi objeví notoricky známý zůstatek 26,50,- (což mi bankomat nevím proč nechce dát), uklidňuju se představou sebe jako úspěšné právničky obklopené vyfešákovanými dvojčátky a precizně zastřiženými tujkami kolem vily na Ořechovce. Věšťba staré cikánky v podstatě začala v tomto duchu.

„Vidím vélikýýý, vééélikýý úspěch! Vy budete móoc šťastná mladá pani! Za dvě stovky.“

Mojí plastickou představu vilky a dvojčátek poněkud zhatila poslední věta.

„Ale já nemám dvě stovky“ povídám s úsměvem.

„Tak vyberte pani!“ ukázala cikánka nekompromisně na bankomat na rohu Národní třídy a ulice Na Perštýně

„Ale“ polkla jsem housku „Ale já nemám ani v bankomatu“

Chvíle nechápavého ticha.

(vrásčitou tváří zkušené vědmy proběhl stín pochybnosti. Žeby špatná věšťba obsahu mé  šrajtofle!?)

„Tó je špatný slečinko! Já Ti řekla budoucnost a ty nezaplatíš!“

Dívala jsem se na ní jako měsíček na hnoji (čili přiblble) a hltavě žvýkala patku housky. Cikánka byla evidentně zvyklá na situaci, kdy někdo má, ale nedá. Já bych i dala, ale nemám! To byla novinka.

V repertoáru vrásčité chodící věštírny figurovala ale jen jedna reakce. Šla za mnou několik desítek metrů až k Národnímu divadlu a předpovídala mi nejrůznější muka a útrapy. U České advokátní komory náš dvoučlenný průvod vyfotila skupina Němců. Setřásla jsem tu ženskou až u Akademie věd, když jsem naskočila na tramvaj a odjela o mastné tyči směrem k právnické fakultě. Poslední, co jsem slyšela mezi zavírajícími se dvěřmi bylo slovo „hlad“.

Achjo. A mám to spočítaný. Jako by nestačilo, že mám nejhorší horoskopy ze všech znamení a v Tarotech mi neustále vychází různé hrůzy, ruiny, kostlivci a meče. Uklidňuju se tím, že horoskopy píše do časopisů nějaký zakomplexovaný pisálek, kterému nějaká žena ve znamení Střelce zlomila srdce a on si to teď kompenzuje!

Ono taky odhadnout, že dnes zmoknu, někde utrpím malý úraz (což je u mě na dennodenním pořádku), nebo nemám rozhazovat velké částky za oblečení (26,50 ,- ?), to není tak těžké. Ale když jedu na zkoušku, na kterou se v žaludečních křečích učím 34 dní 14 hodin denně a ráno před zkouškou si přečtu:

Střelec:„Dnes je Váš nešťastný den! Nevylézejte raději z postele!“ To opravdu není vtipný!

Věříte na osud? Na hvězdy? Já ne! Nemůžu! Musela bych se schizofrenicky kviklat v posteli a číhat na nějakou solidní předpověď. Takže radši moknu, hladovím a nechávám se vyhazovat od státnic a třeba…třeba se takhle promoknu k té vilce a dvojčatům. A víte co? Třeba tu svojí šťastnou hvězdu vážně mám!

Když jsem před chvílí vystoupila z tramvaje a podívala se nad hlavu, jestli neprší, spadl mi do oka nějaký písek. Zastavila jsem se s prstem v slzícím oku přesně v okamžiku, kdy pár centimetrů přede mnou prosvištěl nadzvukovou rychlostí černý bavorák. Bylo to o fous! 

Asi mi do oka fakt spadlo trochu toho hvězdnýho prachu!