Sebevědomí je andělský stav duše. Nic Vás nerozhází a okolní svět Vám dělá křoví, zatímco vy zpíváte sólo ve světle reflektorů. Moje duše se systematicky řítí do pekel už od puberty.
Jako dítě jsem byla prvotřídní šoumen. Pochodovala jsem si to po stole, za vzdychání příbuzenstva zpívala a recitovala, ukláněla se a sklízela ovace ve všech dětských soutěžích. Miláček davu. Miláček spolužáků. Předseda třídy, recitačního výboru, hlavní nástěnkář. I tu gumu jsem skákala nejlíp ze všech. Už tenkrát to sebevědomí na chlapy zabíralo. Milostné dopisy chodily pravidelně. Ještě teď cítím tu suverenitu mých osmiletých prstíků, když jsem pod lavicí rozbalila další milostnou depeši:
„Myluješ mně? Zakrouškuj: ANO x NE“
Matně tuším, že se to zlomilo někdy v pubertě, kdy se z roztomilé holčičky stala uvřískaná vychrtlá šprtka s obličejem jak po výbuchu propanbutanu.
Když mi bylo patnáct, usoudila jsem skrze tlusté plastové brýle ráno v koupelně (po zralé úvaze), že jediné rozumné řešení je sebevražda otrávením. Tenkrát mi rozuměla jenom skupina Nirvana, jejíž frontman se jak známo zfetovaný odprásknul a Ozzy Osbourne, který žere netopýry.
Kolem dvaceti se ze mě stala ženská. Naučila jsem se opatrovat každý záblesk vlastního sebevědomí jako drahokam a střádám a střádám. A tak jsem dala dohromady několik postřehů.
1) Vytrčit, zastrčit
Moje babička žije dodnes v iluzi, že sebevědomí tkví v tom, mít vystrčené a zastrčené ty správně partie. „Renatko, prsa vystrčit, břicho zastrčit, zadek podsadit!“ Nevím, jak to fungovalo za války, ale zdá se mi to jako blbost! Zatáhnout zadek i břicho je nemožné, dámy mi dají za pravdu. Je to proti zákonu o zachování hmoty. Vepředu zatáhnete, vzadu se to nutně provalí. Takže to, prosím vás, ne! Myslím, že úplně stačí chodit rovně a nepadat. Mě to tedy plně zaměstnává!
2) Čelit ostudě
Nebát se jít do překvapivých akcí. Ano, pravděpodobně to bude ostuda! Dost možná pořádná! Ale když se člověk párkrát totálně znemožní, má to na jeho psychiku v konečném důsledku pozitivní vliv. Věřte mi, já vím, o čem mluvím. Loni jsem posilněná třemi sklenkami vína vyhrála karaoke v natřískaném baru Limonádový Joe, když jsem běhěm písně: "Babeta šla do světa" dvakrát spadla s mikrofónem z pódia. Pokaždé za mohutného potlesku. Od tý doby mě jen tak něco nerozhází.
3) Čelit lidským hyenám
Přiznat si vlastní chyby a předběhnout ty, kteří vás o nich chtějí informovat. Každý máme něco. Někdo koktá, někdo má kouty, někdo se potí jak vrata od chlíva. Někdo má pleš, koktá a ještě se potí. Jsou mezi námi tací, kterým podobné detaily nikdy neuniknou! Jsou to zmije a je třeba s nimi patřičně zatočit! Já mám na ruce jizvu, není to žádná krása, čtyři cenťáky dlouhá šlajsna, ale vždycky se uklidním vzpomínkou na svou pubertu.
Ale jedu si vám tuhle metrem. Léto, tílko. Vedle mě sedí svraštělá stařena a hypnotizuje mi rameno.
„Pche“. Dělám, že neslyším a čtu si Svět podle Garpa.
„Vy máte teda vošklivou tu ruku!“
Další tři lidi odhlédnou od novin směrem k mojí ruce.
Mlčím a čtu si dál. Ale bába se nedá!
„Byste neměla nosit krátký triko teda! S takovoudle rukou!“
Mlčím.
„Povidám, že byste měla nosit ňákej ten dlouhej rukáv!“
Tak, a přesně v téhle chvíli přetekl můj pohár trpělivosti. Zavřela jsem pomalu knihu, uklidila ji do batohu a povídám:
„Vážená, dám vám taky jednu radu! Pořiďte si na hlavu gumovou masku Lenina, protože s tím vaším obličejem já bych teda ven nevylezla!“
Vystoupila jsem a venku se rozbrečela. Dostala mě. Ježibaba.
Naučit se čelit útokům je alfa a omega vlastního sebevědomí. Pracuju na tom.
Tak jestli potkáte někde v Praze Lenina, dejte mi vědět, jo?
