Moje emancipace už se naprosto vymkla kontrole! Mužská pomoc je známka mojí vlastní neschopnosti! A hlavně nikdo to neudělá tak dobře jako já,
a proto:
a) jsem týden brečela u rozbité tiskárny a ztracená v nějakém korejském manuálu mačkala různá tlačítka. Ani v naprostém vrcholu zoufalosti jsem nebyla schopná požádat o pomoc. Když jsem se téměř naučila programovat korejsky, přišel kamarád a za pochodu kolem zastrčil do tiskárny vypadlý kabel.
b) jsem před zimou koulela po ulici před naším panelákem zimní a letní pneumatiky. Zimní ze sklepa do auta a letní po výměně domů. Parkoviště leží v kopci, náš byt pod kopcem. V touze zefektivnit maximálně svoje počínání jsem jednu pneumatiku poháněla nohou, druhou odpadkovým košem (ten jsem vzala, když už jdu ven), třetí klackem a ta čtvrtá se vymkla mé kontrole úplně a odjela kamsi mimo sídliště následovaná cizím štěkajícím psem. (Během mého počínání jsem odmítla udýchaně pětkrát pomoc urostlých pánů větou: ,,Mám to pod kontrolou“)
c) jsem se pustila do malování předsíně s tím, že stačí „zamatlat ty tři skvrny malinkým kolečkem bílé barvy“. Teď máme v běloskvoucí předsíni tři šedomodrá kola velikosti tenisového míčku a nad nimi rozpláclý otisk mé dlaně.
A tak:
Z toho plyne poučení
Že nad mužskou ruku není
Než nám, dámy, navždy zlení
Tohle mužské pokolení!
A já tímto přenechávám emancipaci mladším ročníkům, technickým talentům a kulturistkám, protože „ne, já to fakt všechno nemám pod kontrolou!“
