Bojím se, že se dostanu do
programu na ochranu svědků. Naše neomylné orgány činné v trestním řízení
jsou totiž experti na únik informací. Vzhledem k „inkontinenci“ archivů
utajených informací je v dnešní době svědčit opravdu hrdinství! Nechtěla bych být
v kůži člověka, kterému plastický chirurg vykouzlil na tváři Mickymouse nebo
Kennedyho a v patách má mafii.
Bojím se, že spáchám trestný čin ublížení na zdraví. Jestli se mi pod ruku dostane člen Svazu komunistické mládeže, mám zcela jasnou představu, co by se s takovým člověkem dalo dělat ve sklepeních Bartolomějské ulice. Jsem velice chápavá liberalistka, ale někteří by skutečně zasloužili pár facek a dvoudenní povinné školení s promítáním dokumentů ze života politických vězňů, v jejichž ulici tahle mládež tak ráda bezostyšně sídlí.
Bojím se, že až budu zase jednou převratně vtipná a deset lidí mi v hospůdce bude viset na rtech, přeruší mě těsně před pointou otravný číšník, výpadek elektřiny, potácející se cigaretový somrák nebo, a to je nejhorší, nějaký vševědoucí chytrák, co si říká kamarád, který mi vyplácne pointu a shrábne vavříny. (Lidi nedělejte to! To je tak nespolečenské, když člověk něco zajímavého vypravuje, to nejlepší si, chudák, schovává na konec…)
Bojím se toho, že jednou dorazím do prázdného bytu a bude tam na mě čekat dřevěná loutka na tříkolce, pohybově zdatný žárlivý spolužák v bílé masce s kudlou, utopená hodně naštvaná holčička s černými vlasy a exekutor.
