Život s autistou - nácvik na jídlo a další špeky

Našemu autistovi brzy budou 4 roky. Nechystáme svíčičky, Vítek by je nesfoukl. Možná, kdybychom se cíleně zaměřili na nácvik "foukání na cíl", do vánoc bychom to stihli. Nicméně my se ted raději soustředíme na nácvik jídla, protože to nám připadá důležitější.

Vítek je v jídle, řečeno s nadhledem, poněkud vybíravý. Nemá žádnou potřebu experimentovat a ochutnávat cokoli, ať už je to studené, teplé, voní to nebo je to hezké. Neznáme klíč, podle kterého se rozhodne co je ochoten ochutnat a co ne. Už jsme si mysleli, že se mu líbí červené věci, ale vyvedl nás omylu, nebo že záleží na povrchu či tvaru. Byli jsme vedle. Nebo se stalo, že něco nečekaně ochutnal, a pak už se toho nikdy nedotkl. Tak to bylo třeba s jablkem a jogurtem. Nebo rýží.
V poslední době se nám podařilo autistu zklidnit tím, že jsme ho dostali do struktury. To znamená, že se pohybuje pouze v několika málo pro něj známých činnostech, které suplují běžný denní rozvrh a které jsou uzavřeny v nekonečné smyčce. Díky tomu je opravdu v klidu. Ví co se bude dít, kde se co dělá a má radost z toho, že se mu to daří. Potom je samozřejmě ochotnější k nějaké práci. To znamená, že nás vnímá a spolupracuje. Je potřeba velká dávka trpělivosti, ale vystačíme se slovním pokynem, povzbuzením, pochvalou nebo lehkou dopomocí. Dovolujeme mu projevit radost a to je další komunikační prvek. 
Když máme autistu takhle v klidu a přivedeme ho na místo, kde se vždycky jí, už ví co se bude dít a poměrně ochotně spolupracuje, protože ví, že bude jídlo a chce ho, nebo ho nechce ale ví, že si nezbytnou proceduru raději rychle odbude, než by se vysiloval bojem. A potom půjde na telku, to má rád, nebo skládat kostky, to má taky rád. Kde jsou doby, kdy se bez boje a křiku neobešla skoro žádná činnost, včetně přebalování, které, už bez bojů, děláme podnes.

Teď vyjmenuji pár příkladů činností, po jejichž provedení jsme zajásali, neboť se jednalo o něco úplně nového, co ještě nikdy nedělal. Například nedávno při úklidu HODIL jednou malou hračkou směrem do krabičky, tam kam patří. Nebo jinou věc DONESL na její místo, ačkoli přitom musel obejít židli a přejít přes postel, a udělal to sám ze své vůle, neboť věděl, kam to patří, takže to IDENTIFIKOVAL. Anebo při oblékání si sám NAZUL obě boty a zapnul si jejich zipy, to všechno než jsem se vrátil z kuchyně, kam jsem si šel pro telefon, a to přesto, že jsem před něj pouze postavil rozepnuté boty a řekl mu, ať si je nazuje. Pochopitelně na oblékání naučili nácvikem Vítka ve školce, ale to uklízení třeba nacvičujeme sami prostě vždycky, když si udělá nepořádek. Nácvik na jídlo děláme jak jinak než při jídle. Jindy není lepší přiležitost. Nenaučil by se, že se jí a jak se jí, kdyby se toho neúčastnil.
Po konzultaci se speciální pedagožkou z SPC jsme přikročili k nácviku jídla. Školka piluje lžíci, my zase vidličku. Dnes už si Vítek dovede svou vlastní rukou v níž má vidličku třikrát po sobě napíchnout hranolku, vložit do úst a sníst. Bez pomoci. No říkám bez pomoci, ale seděl jsem před ním a ani jsem nedýchal když to udělal poprvé, pak podruhé a nakonec potřetí. Vedeme své děti k cílům, kterých jsou schopny dosáhnout a sdílíme s nimi jejich radost, že uspěly.
Při tom nácviku ovšem to tak jednoduché nebylo. Zaprvé jsme nejdřív vůbec museli vybrat správný způsob, kterým se drží vidlička. Jde o to, že se sice najíte s vidličkou, kterou držíte jako kopyto, ale jak to vypadá? A navíc Vítek si jí pořád otáčel v ruce pokaždé, jakmile ji dal mezi zuby. Pak si ji přikousnul a přehmátnul ruku a bylo. Takže nejdřív naučit nepřetáčet v ruce. Potom zase napichování. To se taky musí udělat nějakým způsobem, a ten se Vítek naučil až jako poslední, protože pochopil, že se to musí dělat shora, ne ze strany. Samotný nácvik byl ten, že jsem ho nejdřív krmil. Potom jsem položil jeho ruku na svojí ruku při krmení. Když začal svojí rukou napodobovat můj pohyb, zasmál jsem se, aby pochopil, že taky vím že krmíme. Postupně se jeho ruka přesouvá víc na vidličku a moje ruka se upozaďuje, až nakonec pouze lehce se špičkami prstů se dotýkám jeho ruky, nejdřív stále, potom pouze na několika místech (myslím v čase). Nakonec se už nedotýkáme ale pokračujeme slovním komentářem. Protože autista slyší, zná slova a zná i význam některých z nich. Já osobně používám úplně běžný jazyk, jakoby se jednalo o zdravé malé nemluvně. Speciální pedagožky někdy volí raději strohý jasný slovník s malým počtem pojmů, aby se ukotvil význam slov, to bude potřeba později, příkladem je slovo CHYBA.
Všechny získané dovednosti je třeba neustále procvičovat, posilovat je a rozšiřovat. Začneme tím, že jednu věc prostě už budeme dělat vždy nějakým způsobem. Já jsem například akceptoval to, že se Vítek už bude oblékat pouze svýma rukama. Taky jsem pak v klidu. Vím, že když se neoblékne, že se nikam nejde, protože nic není tak důležité, aby to chvíli nepočkalo. Navíc reakční doba u autisty může být i několik sekund nebo dokonce desítky sekund. Takže je třeba počkat a být trpělivý. Netlačit na pilu.

Je naše veličenstvo autista pravoruký nebo levoruký? Opravdu si troufnete na to být si tím jisti bez zamyšlení? My si pořád ještě nejsme jisti. Pokud by existoval nějaký dobrý způsob jak to zjistit u 4 letého dítěte, které se chová jako roční, rád ho budu znát. My tak nějak instinktivně z toho, jak se chová usuzujeme na to, že pravá je levá.
Nezlehčoval bych ani zrcadlové vidění a fakt, že autista obecně má velice úzký úhel pohledu, lépe řečeno že se neskonale lépe soustředí na tu jednu úhlovou minutu, kterou lidské oko zaostřuje, než jak to obvykle děláme my. Když se snažime se do takového zorného pole dostat, má autista vždycky dost místa kam uhnout pohledem a tím pádem se nás "zbavit". Problém zmizí, když ho ignorujeme.
Vzhledem k tomu, jaký mišmaš mají autisté v hlavě normálně, nepřekvapilo by mě kdyby tohle "šití očima" v kombinaci se zrcadlovým viděním zajistilo autistovi poměrně slušnou podívanou. A jelikož u dětí ještě dlouho přetrvává schopnost dobře snášet změny poloh, není důvod se domnívat, že by jim taková destrukce zrakového vjemu mohla navodit fyzickou nevolnost. To se stane možná později až tuhle schopnost ztratí.

Jakým způsobem se bude Vítek dále rozvíjet záleží hlavně na dobré spolupráci s SPC a školkou. SPC poskytuje rady a vede, neboť starší speciální pedagogové se tam za dobu svého působení setkají s takovým množstvím případů, že opravdu mají co poradit. Navíc současná praxe už poskytuje veliké množství způsobů, jak s autisty pracovat, a to bez nutnosti podávat jakékoli léky; což je věc, která mnoho rodičů velmi zajímá. Pokud nemáte to štěstí a vídáte se s speciálním pedagogem jednou za uherák, zapomeňte na pokrok, pokud nejste sám speciálním pedagogem. První ale, kdo musí být proškolen, jsou rodiče, protože ti tráví s autistou nejvíce času, nejvíce nesou břemeno neustálé péče a mají s autistou často nadstandardní vztah, neboť ho nejlépe znají. Tak je možné poměrně bezbolestně autistovi podsouvat vhodné činnosti ve vhodný čas vhodným způsobem. Kdyby se totiž to trénování omezilo jenom na školku, pochopil by poměrně brzy, že pravidla platí jenom tam. A jak by s tím naložil?