Umělá inteligence v zastoupení

Nic takového, jako je umělá inteligence, neexistuje. Při kávě a s pohledem upřeným do zahrady, za zpěvu ptáků a s nohama vlhkýma od ranní rosy, nebojím se prohlásit.

S lehkým pousmáním vzpomínám na pana učitele Mňuka, který se nám při hodinách chemie snažil vysvětlit, že nic takového, jako je umělá hmota, nemůže být, neboť už to sousloví v sobě zahrnuje nonsens, a jestliže chceme být alespoň trochu blíže realitě, nechť použijeme slovo plastická. Jeho zoufalství z toho, jak nás vlastně naučil tomu nerozumět, protože jsme se dovedli při zkoušení pouze v jistou chvíli zaseknout, potom váhat a nakonec střelit to, co jsme si nepamatovali, zhmotňovalo se často v podobě horší známky. To, že měl pravdu a to, co říkal, bylo moudré, neuměli jsme pochopit, protože slova, která používáme k vyjadřování svých myšlenek, se teprve formovala a získávala náplň.

Podobně je to s mnoha jinými věcmi, třeba s farmaky. Také tyhle věci nejsou ani trochu umělé, protože nic umělého, alespoň v tom slova smyslu, v jakém jsme se bláhově naučili pohlížet třeba na chemii, na světě neexistuje. Jsou jen věci, které člověk z mnoha různých důvodů přetvořil v jiný tvar, zkoncentroval, vyextrahoval, okoukal a použil a které tu už byly v podobě čistě přírodní.

Bláhovost a potřeba člověka zjednodušovat si věci vede k tomu, že se rádi odtrháváme od reality a používáme ke studiu okolního světa různé prostředky, třeba televizi, internet, knihtisk. Potom se nám zdá pochopitelnější, protože jeden malý člověk jen těžko sám dokáže dohlédnout do hloubky všeho, a lidé, kteří se nazývali polyhistory, vyhynuli na linii vývoje už velice dávno.

Jediná, a nyní mi promiňte to sousloví použít, umělá inteligence, která existuje, je čistě přírodního původu a nazývá se člověk. Veškeré sebevznešeněji nazývané výtvory, kterými se obklopil, jsou jen trapnou napodobeninou toho, co už dávno a v daleko sofistikovanější formě existuje a my jsme toho pouhá malá součástka. Nic to ale nepokazí radost z toho, jak si dovedeme přivlastnit cizí práci a fascinaci z něčeho, co zdánlivě velice dobře funguje.

Nemám strach z toho, že by, a zase to použiju, umělá inteligence, člověka mohla nějak ohrozit. Je to přece jenom malá větévka rozložitého stromu a pokud se ukáže, že vede do nenávratna, příroda ji nechá uschnout. Dokud ale plody téhle větve budou sladké a větší, než na jiných větvích, budeme se jejich šťávou sytit a v představě vlastní neomylnosti a povýšené natvrdlosti možná časem docílíme, že se zlomí vlastní vahou.

Dětinskost lidského počínání dokazuje, že ani příroda s vývojem své inteligence zdaleka neskončila. Metodou přirozeného výběru, které nás vystavuje a zároveň ponechává na pospas vlastnímu počínání, generuje nové tvary a kdybychom nebyli tolik sebestřední, museli bychom jí uznat, jak velice velkorysá dovede být. Třeba tím, jak dlouho nás nechává v klidu obývat tuto planetu, aniž by nás ještě ztrestala za naše "bohulibé" chování.

Možná je to proto, že naše životy jsou příliš krátké a mozky příliš malé, abychom si uvědomovali, že "přirozený look", získaný pracně před zrcadlem během dvou hodin, je jenom odvar z nesmyslnosti umělého a povrchního pohledu na svět, který si navzájem vnucujeme jako jediný správný. Přitom už ta křehkost života, které podléháme, by nám mohla napovědět, že důležitější a užitečnější než být nutně tím, kdo si říká tvůrce, je být bystrý a pokorný pozorovatel.