Revoluce 2

Minule jsem chtěl mluvit o Havlovi, ale nějak jsem se k tomu nedostal. No, napravím to a napravím i jiné věci, které jsem poblbal. Mrtvý student nebyl Růžička, ale Šmíd. A nebyl mrtvý.

Informace o mrtvém studentovi se šířila jako blesk. Chodili jsme s Erikem po sídlišti a na nástěnky připichovali papírky s informacemi, které jsme odposlouchali ze Svobodné Evropy. Na nich většinou bylo napsáno, propusťte politické vězně, propusťte Petra Uhla, chceme svobodu a demokracii. Když jsme to tam připíchli, hodně rychle jsme utekli.

Měli jsme těch letáků několik druhů a na stupnici oprsklosti asi nejvíc vyčníval ten s textem "Havel na hrad". Rozhodně jsme si nemysleli, že je to možné, spíš jsme to brali jako super provokaci. České děti sice možná chtěly zpátky na trůn Karla druhého Habsburského, ale my, sídlištní anarcho perverti, jsme dobře věděli, že se budeme rozhodovat o budoucnosti jenom tehdy, když nás nechytí.

Jednou jsme šli až na druhej konec města, někam, kam většinou nechodíte. A odvážili jsme se vlézt do druhý nejvyšší budovy v Sokolově. Proč? Jednou už jsme tady byli. Na prohlídce. Jediné počítače v Sokolově, a my, vybraní studenti, jsme je mohli vidět. Tak jsme to zkusili, prošli přes polospící vrátnici a tlapkali svoje letáčky na jejich nástěnku. Ale trochu jsme se přepočítali. Vrátnej sice spal, zato zdatnej svazák Sedláček na nás vystartoval.

Chvíli po nás řval a vyhrožoval nám. Nějak jsme to nechápali. Vypadal mladý, ale v tom, co říkal, byla zapšklost a jakešovský odér. Třeba se ale časem poučil, a to by byla vážně psina, vidět to touto optikou.

Psali jsme ty básničky a povídky a mně se podařilo získat klíče od gymnaziální kopírky. Byl to mohutný litinový obstarožní stroj s klikou, který smrděl lihem. Dneska bych ho opravdu rád měl ve svojí sbírce uchyláren, ale uvědomte si, že na tomhle stroji se tak nějak tiskly dějiny. Několikrát jsme přišli s Erikem tajně do gymplu, abysme tam něco vytiskli.

Pravda je, že tisknutí letáků na tomhle cyklostylu bylo děsivý. Jednak jsme museli mít připravenou "blánu", speciální papír, který jsme předtím v psacím stroji popsali textem, jednak jsme museli mít ten líh, kterým se naplnila nádobka cyklostylu. Děda mě o prázdninách naučil malovat ty nahatý ženský, ale taky mě naučil suchou jehlu. Tyhle znalosti se mi hodily.

Chodil jsem po knihovnách a hledal knihy o metodách tisku. Nastudoval jsem všechno, takže jsem nakonec mohl o tom, jak tisknout letáky, přednášet. Tisk z hloubky, suchá jehla, kamenotisk. Optické metody. Teoreticky jsem to znal všechno. Jediné, co jsme ale mohli použít byl ten trapnej cyklostyl, kde musíte mít blánu, narvat jí do stroje, napsat co chcete tisknout, a přitom to musíte opravdu dobře na stroji protlačit, protože překlepy se netolerují.

Václav Havel byl ve vězení. Propustili ho už v říjnu nebo tak nějak. Pamatuju si, že i tohle nám před listopadem dávalo nějakou naději. Potom Havel promluvil na režimem povolené demonstraci v Praze. My jsme nikdy nikoho důležitýho na vlastní oči neviděli, ale tohle bylo i v režimní televizi, a tak jsme konečně měli možnost vidět, jak ten Havel vypadá.

Pro zachování kontextu je dobré si říct, co to je rádio po drátě, co je to Rudé Právo, co je to rádio Svobodná Evropa. Snadno se zapomíná a hlavně věci se vyvíjejí a ty, které jsou přežité, zaniknou beze zbytku. Rádio po drátě, to byl reprák, kterej jste si doma připojili do malý zástrčky ve zdi a potom mohli "ladit" stanice. Nepotřebovalo to anténu, byl to vlastně jen zesilovač, signál se šířil po drátě.

Rudé Právo byly noviny, které vydávala Komunistická strana Československa, a od kterých první dvě strany povinně kopírovaly jakékoli další noviny, které v té době vycházely. totiž Svobodné slovo a Lidová demokracie. První jmenovaný denník vydávala Československá strana socialistická, druhý pak Československá strana lidová.

Jak je možné, že někdo vydává svoje noviny? Tato historická exkurze není předmětem textu, proto budu stručný. V roce 1948 skončila v Československu demokracie. Demokratické politické strany vystoupily z vlády a nechaly prostor komunistům. Bylo jich ale pořád moc a měly velkou podporu lidí. Proto byly zahrnuty do "Národní fronty", kde mohly dál včetně svých struktur existovat.

Československá strana socialistická, pohrobek prvorepublikové Národní strany sociální, vydávala dál svoje noviny, "Svobodné slovo". Československá strana lidová, původně křesťanská strana, vydávala své noviny "Lidová demokracie". Tenhle majstrštyk měl navenek přesvědčit okolní státy, že u nás je všechno v pořádku, že máme demokracii a že nic nepotřebujeme.

Ale jak pravil Hroch, demokracie je jenom jedna a buď je, nebo není. Komunisti měli v roce 1989 230.000 členů. Strana lidová se opírala o věřící křesťany a strana socialistická o ty, kteří chtěli dělat kariéru, ale nechtěli se pošpinit. Obě dohromady neměly víc než čtvrtinu nominálních členů vládnoucí strany. Ale měly ty noviny!

První dvě strany byly pořád povinně stejné. Ruďas, Svodobné slovo a Lidová demokracie. V listopadu 1989 se ale něco stalo. Svobodné slovo nad rámec svých povinností informovalo o událostech na Národní třídě. A bylo zle. Vydání bylo rozebráno, stánky PNS rozšlapány. Nikdo nechtěl číst Rudé právo, po Svobodném slovu a Lidové demokracii se zaprášilo.

...