Poznáváme přírodu interaktivně

Hezká rusovláska těká očima z jednoho dětského obličeje na druhý. Nedívá se už na hladinu vody v misce, na niž předtím na malý proužek papíru položila kancelářskou sponku, protože dobře ví, co bude následovat. Čte v očích dětí, a jakmile v nich blýskne úžas nad tím, že sponka plave, to když se papírek pod ní nasaje vodou a klesne na dno, roztáhne ústa do širokého úsměvu. Pokývu lehce hlavou a s naivitou sobě vlastní se zase já pokusím přimět plavat korunovou minci. Když se poroučí ke dnu, rozhlédnu se kolem.

23.3.2014 Zlín, interaktivní výstava o příroděPetr Forejtek

V malém sále o velikosti menší tělocvičny jsou podél stěn rozestaveny malé stolky. Za nimi jsou rozvěšeny na paravánech obrázky stromů, šišek, ptáků a lesních plodů. Uprostřed leží bedna přikrytá zeleným ubrusem s prostřihnutými otrvory pro ruce, pochopitelně s nějakým tajemstvím uvnitř, na které je lepší si pro větší efekt šáhnout po slepu. O kus dál je zase kus pařezu, několik hub, jinde vycpanina kuny a v dalším rohu rozebraný včelí úl s plásty.

Já ale zamířím jinam. Pod okny jsou dvě kanape, a tak jakmile zjistím, že moje přítomnost u dětí není nezbytně nutná, usadím se tam. Lidí tu dnes moc není, a tak je všude dobře vidět a není tu ani hluk. Daneček s Terezkou jdou od jednoho stolku ke druhému, snaží se uhodnout podle zpěvu ptáky, přiřazují plody ovoce ke květům, s šátkem na očích k sobě seskládávají kostičky z různých materiálů. "Mysleli na všechno," napadne mě a zakloním na kanapi hlavu.

"Chci naložit vajíčko do octa, ono je potom jako z gumy! A v té zelené krabici je něco divného a já jsem na to šáhla!" zásobují mě žádostmi a informacemi děti. Kývu a jak přibíhají a zase odbíhají, zapínám a vypínám přítomnost takovým pomyslným knoflíkem na straně hlavy, který jsem se naučil mít, a kterým když otočím, vloží se mi mezi oči a mozek filtr z mléčného skla.

"A můžu si vzít ty bonbóny dva? Pro mě a pro Vítečka?" slyším Danečka ptát se zas jiné slečny kdesi vpravo. "Vezmi si klidně dva i pro brášku. A proč taky nepřišel?", ptá se zase ona. "Zůstal doma, on má autismus a nemluví, umí dělat jenom gogogo a poskakovat," hlásí Daneček. Probírá mě to z mrákot. "To ale musí být hodně náročné pro tvoje rodiče," slyším jí říkat a cítím její pohled. Co si asi tak musí myslet při pohledu na mě, napadne mě. A tak, když odcházíme, usměju se na ní jak umím nejlíp a řeknu "nashledanou", aby viděla, že mě jen tak nedostanou.