poděkování Katce, speciální pedagožce

Od doby, kdy nastoupil Vítek do školky, uplynula již nějaká doba. Dnes v podvečer (13.11.2011), když jsem ho sledoval, jak napichuje vidličkou hranolky umatlané kečupem, jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé to, že už je to dva měsíce, a za druhé ten skoro hmatatelný obrovský skok, který za tu dobu udělal. Pochopím, že se mi někdo možná bude chtít smát, že tu pískám radostí nad tím, že moje téměř čtyřleté dítě si dalo samo hranolku do pusy vidličkou. Ale to bude člověk, který možná zná dobře chování zdravých dětí. Nicméně vězte například, že našeho téměř čtyřletého autistu nebylo možné nakrmit, protože nestrpěl vložit lžíci do úst.

Nedokázal se ani otočit, když jste ho zavolali. Obléct jej bylo stejně obtížné, jako obléci panenku, která se různě kroutí, protože hybný mechanismus uvnitř se porouchal a nahodile se zapíná. Nejedl nic, co bylo mokré nebo tekuté, nic co se nedalo vzít do ruky, nic co byla zelenina nebo bylo třeba červené. A dneska, když ho dobře ohlídáte, napichuje vidličkou (drží ji v ruce jako majzlík) hranolky a snese kečup. Když má jít ven, obleče se (s tuhou asistencí) sám. Ano, trvá to dvacet minut a méně trpělivých dospělých se u toho musí vystřídat více, ale JDE TO. Stále nemluví a nosí pleny, ale pokrok je ohromný.

A za to Vám Katko děkuji. Taky za to, že máte trpělivost i se mnou, a že jste mi spoustu věcí vysvětlila a já teď lépe chápu, co se Vítkovi honí hlavou (pokud bych takovou mozkovou aktivitu mohl přiznat autistům). Dnes při rozhovoru přes koňský hřbet jsem vyslechl, že speciální pedagogové (v původním znění "ženský") musejí pracovat na 200 procent, aby byl vidět 100 procentní efekt. A pod to se chci taky podepsat. Cítili jsme to pomalu od první návštěvy SPC tehdy ještě v Plzni, že ta hodina péče, co se mu dostane jednou za měsíc od speciálního pedagoga, tak těch že by mělo být pro něj nejlépě 24 denně.

A na těch hodinách se podělíme. Dovedu si představit tu energii co to stojí, a opravdu velice nerad bych byl tím, kdo bude plýtval takovým úsilím, obzvláště pak tak těžce vykoupeným. Řekl bych ale, že pro rodiče autistů to je dobrá zpráva. Že je možné po malých postupných krůčcích zvládnout všechny dovednosti potřebné k běžnému životu, jde zkrotit afekty a záchvaty, jde dokonce i to, přimět autistu chápat souvislosti mezi věcmi a naučit ho mluvit. Prostě ho časem naučíte všechno, co nutně potřebuje k životu znát. Jasně, nikdy s vámi nebude vtipkovat. Ale zase na oplátku se na záchodě sám obslouží a umyje si ruce. Co chcete víc.