Padej

Když jsem toho dne přišel pod stěnu a položil ruce na chyty, myslel jsem na něco úplně jiného než obvykle. Cesta nahoru, při níž jsem se jindy soustředil hlavně na to, abych nespadl, se měla naopak stát cestou, ze které nejspíš spadnu. Bylo to na Štěpánských závodech v kvalifikaci, a cesta, kterou jsem si vybral, byla těžší než jaké lezu. Chtěl jsem lézt takzvaně "do pádu", to znamená s plným nasazením v nejlepším případě až k řetězu, bez odsedání, s tím, že pokud se mi nějaký krok nepovede, nebo mi dojdou síly, spadnu do lana.

Bylo to naprosto nutné, neboť na závodech se nesluší lézt na půl plynu. Ještě jsem neviděl na závodech lezce, který, pokud mu došly síly, křiknul by na svého jističe, ať ho dobere, že si sedá. Finálové cesty téměř nezbytně končí pádem, bývají hodně těžké, na hraně možností nejlepšího účastníka. Lezce je potřeba rozřadit, a to by se špatně dělalo, kdyby všichni dosáhli až na top. Lezec se soustředí pouze na to, aby dosáhl co nejvyššího chytu s vědomím, že pád je bezpečný. Patří to k závodům. Je to věc, která je dělá atraktivní v očích diváků, a lezce posunuje výš, neboť jim zvyšuje limity a mění priority.

A já jsem se chtěl posunout. Nešlo mi lézt v převisech, protože jsem se na to cítil příliš slabý. Lezl jsem už některé těžší kolmé technické cesty, ale do převisů se mi nechtělo, protože se mi zdály nad moje síly. Jenže jednoho dne mi jeden můj kolega Míra na tyhle stesky řekl, "nejdou ti převisy, musíš lézt převisy". Dobrá rada nad zlato, pomyslel jsem si. Ale je to fakt. Z převisů, jak známo, se dobře padá, a také naprosto bezpečně, neboť zde nehrozí, že se lezec otluče o chyty pod sebou, tomu jaksi brání fyzikální zákony. Takže začít lézt převisy, začít padat, naučit se to, aha.

A tak jsem stál jednoho dne pod stěnou, ruce na chytech a nad sebou převis. Cesta těžší, než jakou obvykle lezu, a za zátylkem podivný pocit, že dneska se to stane. Kouknul jsem na jističe a pravím, "možná spadnu", a on na to, "v pohodě, proto jsem tady". A tak jsem vyrazil. Šlo to dobře. Na jednom těžším místě jsem zapatoval, abych se dostal dál, ruce držely, šlo to dobře. Poslední expreska pod řetězem ale byla tou křižovatkou. Viděl jsem ještě dva chyty nad sebou, na které se bylo potřeba dostat dynamicky, a mně docházely síly. Normálně bych si odsedl, ale to nešlo. Rozhoupal jsem se a vytáhl se nahoru, dotkl jsem se chytu, ale bez šance se ho udržet. Pak jsem letěl, lano se napnulo. Zhoupl jsem se v něm.

Je rozdíl v tom, jestli si odsednete, nebo jestli si dovolíte ten luxus spadnout. Cestu lze vylézt třeba na dvacátý pokus po mnoha odsednutích, prostě se jí naučíte, a nakonec to vyjde. Ale když se člověk nebojí, je to lepší. Jde to rychleji. Vylezete cestu třeba na pátý pokus, když z ní předtím čtyřikrát spadnete, a o to jde. Pak už se nebojíte jiných výzev, protože strach, který by vám v tom bránil, je menší a menší. Pravda ale je, že si vybírám jističe, a rozhodně bych nepadal do lana někomu, koho neznám.

Lézt a padat je to samé. Jedno bez druhého se neobejde. A víte co? Vlastně je to fajn. Spadnout z těžké cesty je skoro stejně dobré, jako jí vylézt. A navíc ta úleva. Když člověk letí dolů, je to jen zlomek sekundy, ale tehdy, když nad sebou necháte na chvíli zvítězit přírodu, ucítíte jí až ve spáncích, jak vám připomíná, nakolik jste člověk.