Ostašská pohádka o bezejmenném čarodějovi

Daleko v horách, v lese, kam nedošel žádný zbojník ani houbař, žil sám v jeskyni jistý čaroděj. Žil tam už roky sám, a tak skoro nemluvil. Vždycky během dne chodil po lese a sbíral byliny, ze kterých potom ve své jeskyni vařil roztodivné lektvary a míchal masti. Občas také našel nějakou houbu a borůvky, a ty také sbíral a sušil, aby měl být o dnech nedostatku z čeho živ. Pokaždé, jakmile se ráno slunce vyklubalo nad krajinu, vylezl ze své jeskyně, a vydal se na cestu. Domů se vracel až se slunce západem, brašnu plnou bylin, hub, malin, ostružin a borůvek.

19.10.2013 Pohádka v Ostašských skalních labyrintech. Poslouchají, ani nedutají.Petr Forejtek

Tenhle zvláštní čaroděj žil ve své jeskyni už tak dlouho, že by si mohl každý myslet, že tu žije odjakživa. Nikoho by ani nenapadlo se zajímat o to, jak sem vlastně přišel, a co tu vůbec dělá. Protože nemluvil, mohlo by to vypadat, že je němý, ale on němý nebyl, jenom neměl nikoho, s kým by si povídal. Věděla to ale všechna zvířátka, co také žila v lese, a která se tohohle bezejmenného čaroděje vůbec nebála, protože věděla, že jim nikdy nic zlého neudělal a neudělá.

Jednoho dne došel čaroděj hluboko do lesa na podivnou malou vlhkou mýtinu, kde nic nerostlo. Zato ze ztrouchnivělého pařezu se pářilo, a také zeleně světélkoval. "Co je tohle za divné místo?", napadlo čaroděje. Ale na nic nečekal, a začal sbírat všechno, co mohl ve své čarodějnické kuchyni nějak zužitkovat. Když se podíval pod kůru ztrouchnivělého pařezu, údivem mu málem vypadly oči z důlků. Ležel tam malý světle zelený oblázek, který svítil nazelenalým světlem. Na nic nečekal a také ho vložil do své brašny.

Když přišel do své jeskyně, začal hned z toho zeleného oblázku připravovat lektvar. Tak dlouho ho louhoval a vařil s dalšími kouzelnými bylinami, až nakonec získal pár kapek lektvaru. Věděl, že tenhle lektvar je opravdu jiný a silný, než jaké se mu podařilo vyrobit kdy předtím. Uložil ho tedy ve speciální lahvičce na tajné místo pod svým ložem. Věděl, že tenhle lektvar má kouzlo, jaké jednou bude mít velkou moc, a ulekl se, aby nepřišel do nesprávných rukou, protože potom by mohl napáchat i spoustu zlého. Nevěděl přesně, k čemu lektvar slouží, ale byl si jist, že až přijde pro něj ten správný čas, rozhodně to pozná.

Jednoho dne ráno se stala divná věc. Čaroděj už se chystal na svou obvyklou denní obchůzku, ale slunce pořád nikde. Čekal dál, ale slunce toho dne vůbec nevyšlo. Když už bylo skoro poledne, a slunce pořád nikde, bylo jasné, že se něco hrozného stalo. Čaroděj sěděl na svém lůžku a přemýšlel, co se asi tak mohlo stát. Potom zničeho nic sáhl pod lůžko a vyjmul z tajného úkrytu lahvičku se zeleným lektvarem. Chvíli se na něj díval a potom mu bylo jasné, že se musí vydat na cestu. Posbíral sušené houby, maliny a další zásoby a nacpal si jimi brašnu. Do kapsy ve svém oděvu ukryl pak malou lahvičku s lektvarem. Byl čas vydat se na cestu.

Chvíli bloudil po lese, který byl tak temný, že ho skoro nepoznával. Nakonec na chvíli usedl pod strom na kámen, aby si chvíli odpočinul a rozmyslel si, co dál. Jak tak sedí, a požvykuje sušenou houbu, uslyší najednou nad sebou tichý hlas, "slunce dnes nevyšlo, a nevyjde ani zítra.". Málem úlekem spadl z kamene. Podíval se směrem, odkud hlas přicházel, ale nikoho neviděl. Hlas se ale ozval znova, "když to takhle půjde dál, všechna zvířata a tvorové v lese zahynou, musíš něco udělat.". Na větvi nad čarodějem seděla sova. Byla to ona, kdo k němu mluvil. Žil v lese už tak dlouho, že si ani neuvědomil, že začal rozumět řeči něterých zvířat, protože si myslel, že rozmlouvá jen sám se sebou. Ale zvířata mu naslouchala, a někdy s ním tiše rozprávěla, aniž by věděl, že nemluví sám se sebou. Možná na to také měly vliv ty houby, kterými se po léta živil, že získal tyhle nadlidské schopnosti, ale kdo ví. "Jsi velký a moudrý čaroděj, a vládneš mocnou silou. Vím, že jsi ten jediný a správný, kdo může pomoci. Slunce se nevrátí, když nezasáhneš. Musíš něco udělat.", pokračovala sova. Čaroděj se zamyslel. Potom si uvědomil, že má ten kouzelný lektvar, a že to asi bude ta věc, která mu v tom má pomoci. "Ano,", odpověděl, "udělám, co budu moci a co bude třeba.". Pak už na nic nečekal a vydal se rychle na cestu. Les se před ním otevíral, a zdálo se, jakoby jej vedl nějakým směrem. Najednou byl les živý a úplně jiný, než jaký ho znal. Nikdy nebyl v lese v noci, natož za tmy ve dne.

Jak tak jde, dojde k mraveništi. Mravenci jsou celí utrmácení a ulopocení, protože si nemohou odpočinout, když nevyšlo slunce. Čaroděj se nakloní nad mraveniště a sleduje několik mravenců, kteří se potácejí a únavou zmírají. Z jedné díry v mraveniště slyší tenký hlas. "Jsem královna mravenců a mám velikou starost o svůj rod. Dnes nevyšlo slunce, a my všichni zahyneme, když se to nezmění. Vím že jsi čaroděj a vládneš velikou mocí, a proto ti pomůžu v čemkoli budeš potřebovat. Nastav rukáv a má královská garda tě doprovodí na tvé cestě, a bude ti nápomocná, budeš-li to potřebovat.". Čaroděj položil rukáv na mraveniště, a do něho hned napochodoval průvod velkých a silných mravenců. "Udělám co budu moci. Děkuji za pomoc, královno.", řekl. Potom spěchal dále.

Po několika kilometrech les začal pomalu řídnout, stromů už zde nebylo tak husto, a byly zde také úplně jiné stromy, které ani neznal. Z dutiny jednoho z nich podivně hučelo. Přistoupil k němu a naslouchal. "Jsem včelí královna, a mám veliké starosti. Dnes nevyšlo slunce, a moje dělnice nemohou vylétnout pro potravu pro naše červíky, zásoby nám rychle ubývají a bojím se, že zahyneme. Znám tě a vím, že jsi mocný čaroděj, který s tím bude moci něco udělat. Jdi a přiveď nám nazpět slunce. Doprovodí tě má královská garda nejlepších bojovnic, když budeš potřebovat, pomohou ti. Nastav rukáv.", slyšel čaroděj hlas z dutiny. Nastavil tedy rukáv, a do něj se hned nahrnula královská garda nejbojovnějších včel. Na nic dál nečekal a chvátal dál.

Na samém kraji lesa, poblíž malého rybníčku se na chvíli posadil. "Kvak. Vím, kdo jsi a vím i, kam jdeš.", slyšel hlas z rákosí. To se pohnulo a vyskočila z něj velká zelená ropucha. Byla tak škaredá, že by se jí člověk hned lekl, ale protože byla tma, vůbec nevypadala tak hrozně. "Slunce nevyšlo, protože v sousedním království, kde vládl moudrý král, se něco přihodilo. Král byl už starý, a tak, když se jednou nachladil, onemocněl a skonal. Jeho syn, princ, který se připravoval k tomu, že jednou bude vládnout, měl ale nehodu. Spadl z koně a praštil se do hlavy. Od té doby, co je praštěný, dělá jenom samé zlotřilosti. Je zlý a všichni se ho bojí. Když se teď stal králem, přišly na království zlé časy.", pokračovala žába. Čaroděj tiše sedí a poslouchá. "Princ je tak praštěný, že se vůbec nezajímá o to, jak se lidem vede, a zajímá se jenom o svou zábavu, všechny muže od rodin povolal z polí a statků do zbraně, a oni teď musí pro jeho zábavu pořádat turnaje a hry. Navíc, protože je praštěný, bojí se, že ho někdo sesadí z trůnu, a všude proto chodí vojáci a každého, kdo se cizí v jejich království objeví, zavřou do věže. Všechna zvířata, která do té doby v království pracovala a žila, nechal zavřít do klecí, aby se jimi mohl těšit, ale protože je praštěný, nestará se o ně dobře, a jim se vede zle, a mnoho jich už uhynulo. Jednoho dne, protože nepravostí bylo v tomhle království už tolik, nemohlo se na to slunce už dívat, a proto nevyšlo. A nevyjde dokud se poměry v království nezmění.", říká dál žába. Čaroděj poslouchá a začíná mít obavy, jestli to zvládne, a vlastně přesně neví ani to, co by měl vůbec udělat. "Jsi mocný čaroděj, znám tě, jsi jediný, kdo může něco udělat. Jdi, a přiveď slunce zpátky na oblohu.", pokračuje žába.

Čaroděj je smutný a přemýšlí, jak by mohl pomoci. Nakonec se zvedne a jde. Les se před ním otevírá. Když dojde k malé mýtině, sedí tu divoké prase. Čaroděj si myslí, že je to další posel s nějakou zprávou, a tak jde hned k němu. Prase je ale úplně hloupé, a místo, aby mu cokoli řeklo, rozeběhne se proti němu. Čaroděj na nic nečeká a vyšplhá se na strom. Prase ryje divoce kolem stromu, a ten už se pomalu začíná vyvracet. V tom z jednoho rukávu čarodějova vyletí včelí královská garda a vrhne se praseti hned po rypáku. Několik bojovnic zatne svoje žihadla do citlivého místa prasete, a objetují tak život. Další divoce krouží kolem prasečí hlavy. Prase bolestí kvíkne a vezme nohy na ramena. "Uf, to bylo o fous.", oddychne si čaroděj. Sleze ze stromu a jde dál.

Na úplném kraji lesa začíná království. Pozná to hned, protože všude chodí vojáci. Hodně jich je už unavených, protože si nemohou odpočinout, když nevychází a nezapadá slunce. Čaroděj se schová ve křoví. Když jde kolem jeden z vojáků, lekne se, že bude chycen a přitiskne se k zemi. Voják je ale jako v limbu a sotva se drží na nohou. Nakonec se svalí vedle keře, kde se čaroděj ukryl. "Teď je váš čas. Jděte a přineste mi jeho šaty a zbroj.", zavelí čaroděj mravencům ve svém rukávu. Ti na nic nečekají a běží udělat, oč je požádal. Voják spí tvrdě, a tak mu ani nevadí, že je za chvíli úplně nahatý. Zato čaroděj se převléká, a už by ani nikdo nepoznal, že je čaroděj, protože vypadá jako voják.

"Stůj, co tady děláš, máš být na hradě!", zaslechne za sebou zhurta hlas, sotva se dooblékne. Dva vojáci za ním stojí, jeden se potácí únavou, druhý je rozčilený. "Ano, už běžím, jen jsem se tady zdržel při konání potřeby.", odtuší čaroděj a je rád, že ho nepoznali a hned upaluje pryč. Cestou jde opatrně a vyhýbá se místům, kde je mnoho vojáků. Jsou ospalí, unavení a nevrlí. V klecích vidí trpět mnoho zvířat. Nakonec bezpečně dojde až k hradu. Chodí chodbami nazdařbůh a hledá princovu komnatu. "Hodili by se mi ti mravenci, ti se v takovém prostředí umí dobře pohybovat.", napadne ho, ale to už stojí v princově komnatě.

Princ polo sedí, polo leží v mrákotách na kanapi a blábolí. Když si všimne vojáka, hodí po něm pohárem. Čaroděj uhne a řekne, "přišel jsem, abych vrátil slunce na naši oblohu. Chováš se zle a děláš zlé věci. Je to nejspíš proto, že ses v dětství praštil do hlavy a teď nejsi zodpovědný za své činy.". Princ mrká očima a nablble se usmívá, "chachá, blebleble, do klece s tebou ty drzý slouho!". Čaroděj je ale svěží, a hlavně není praštěný, což princ je, a také není společensky unaven, takže když se na něj vrhne, brzy je princ dole z kanape na zemi, a čaroděj na něm. Sice se nikdy s nikým nepral, ale tohle bylo vážně snadné. Princ na zem spíš upadl, než že by ho čaroděj skolil. Teď na něm sedí rozkročmo a hledá svůj zelený lektvar. "Bleble, slez ze mě!", blábolí princ. Nikdo mu ale nejde na pomoc, protože všichni lidé jsou venku, kdo je voják je spíš unaven, a kdo není zavřený, před princem se schovává. Čaroděj nakape pár kapek na princovu hlavu, kde se červená veliká ošklivá boule a pár kapek do jeho úst, když je právě otevře při dalším blábolení. Chvíli se nic neděje, ale potom se nad princovou hlavou objeví zelená pára. Najednou je ticho a princ se uklidní. "Víš, že na mně sedíš?", řekne najednou úplně jiným hlasem. "Omlouvám se, princi, hned to napravím.", odpoví čaroděj. "Au, co se mi to stalo?" , podrbe se princ na hlavě, kde má velikou bouli, která se ale začíná zmenšovat. "V mládí jsi spadl z koně a od té doby jsi byl praštěný.", řekne čaroděj. "O tom nic nevím. proč je tu taková tma?", řekne princ. "Napáchal jsi za tu dobu spoustu špatností, a tak slunce už se na to nemohlo dívat a nevyšlo.", řekne čaroděj. "Tomu moc nerozumím, ale ty, zdá se, ano, a tak mi to všechno vysvětlíš. Proč jsou ta zvířata v klecích? musíme je pustit. Pomoz mi vstát.", řekne princ. Spolu potom jdou ven a vidí tu spoušť. Všude ospalí a pobláznění vojáci, zvířata v klecích, pod stoly a v různých úkrytech se krčí hladové děti. "Okamžitě se vraťte na pole a dejte svým dětem jíst!", okřikne princ vojáky. Ti se hned začnou pakovat.

Čaroděj také na nic nečeká, když vidí, že se najednou všechno změnilo. Rychle se převlékne a běží na kraj lesa. Tady vidí pořád ještě spát nahatého člověka. "Vstávej, princ tě potřebuje na poli!", vzbudí ho a podá mu sušenou houbu. Naháč se posadí a začne jíst. Potom se oblékne a řekne, "děkuji ti, ale já nepracuju na poli, nýbrž jsem člen královy gardy.". Čaroděj řekne, "jdi tedy za princem a hlídej ho, aby se zase nepraštil do hlavy, nauč ho radši místo na koni jezdit na kole, hlavně aby už nepadal, protože když je praštěný, dějí se zlé věci. A ať nosí přilbu!". "Provedu!", křikne voják a rozběhne se za princem.

Čaroděj se vrací zpátky do lesa. U rybníčku sedí stále velká ropucha. "Uf, to bylo teda ale drama. Ještěže už je konec. Zítra ráno už ale jistě vyjde slunce, protože poměry v království se změnily, a já se budu moci vrátit ke své práci. Trápí mě ale jedna věc...", řekne čaroděj žábě. "Co tě trápí?", zeptá se žába. "Uvědomil jsem si, že nemám žádné jméno...", řekne čaroděj. "Kvak,", řekne žába bez zájmu, "jmenuješ se Kvak.", a skočí do vody. "Ach, Kvak, takové krásné jméno, nikdy bych si nemyslel, že budu mít tak krásné jméno...", pomyslí si čaroděj a vrátí se do svého lesa a své jeskyně. A protože rozumí řeči některých zvířat, a protože se vyzná v lektvarech, stane se z něj doktor zvířat. Doktor Kvak. A další den už vyjde slunce...