noviny máme rádi

nic tak nenadchlo mou mysl, jako vůně čerstvě vytištěných novin. Není to s nimi stejné jako s penězi. Ty se kazí a smrdí. Ale noviny, lhostejno jak staré, svědkové současnosti, zachovávají si svou jedinečnost, nebo dokonce zrají. 

Nedávno jsem měl velké štěstí. Koupil jsem na jednom aukčním českém portálu svázaná stará vydání časopisu VTM. Za hubičku. Roky 1957 a 1958. Z let, kdy jsem nebyl ještě na světě a moji rodiče se teprve učili jíst lžící. Když jsem listoval těmi stránkami, voněla kolem minulost a z písmen, vytištěných na zažloutlém papíře, se zhmotňovaly představy. A překvapení.

Neopodstatněná nadutost, do které se zahalujeme, neboť jsme obklopeni hojností, brala rychle za své. Na zažloutlých stránkách se odvíjely příběhy poznání, praktické návody a fantaskní představy o budoucnosti, ve které nyní žijeme. Lidé, stejně, nebo dokonce chytřejší než my, potýkající se s praktickými problémy, sdíleli svá poznání neotřelou formou.

Jako dítě jsem nebyl nadšený, když jsem se měl učit dějepisné souvislosti. Bylo to opravdu nad moje síly a připadalo mi to zbytečné. Bylo to nezajímavé a pocit, že to musím znát, a hodnotu toho že zjistím až později, mne spíš vysiloval. Dnešní učitelé jsou děti konečně ve věku dospělců, nadšených infantilní zvídavostí, kterou ale děti postrádají tváří v tvář faktům.

O to více je překvapující, jak noviny s časem začínají vonět, přitom přesně ty, které nebyly ve své době nic víc, než houska na krámě. Naše děti, jak moc se musí učit nudné skutečnosti, zjistí jejich hodnotu až s časem. Pokud jim bude přiznán.

Budu si listovat těmi zažloutlými stránkami a představovat si, jak to dělám ve svých deseti letech. Lidé tehdy byli stejně dobří, chytří a vzdělaní, jako my dnes. Nebo možná byli ještě lepší. Protože měli k dispozici daleko méně prostředků, než máme my.

Ale nevzdali to