Musí se na něj pomalu a nesmí se po něm nic chtít

Včera jsem byl svědkem následující scény: Vítek přistoupil ke křeslu, na kterém seděla Kamila, a zatahal jí za ruku. Přitom vydával neartikulovalý táhlý zvuk a v obličeji měl "zoufalý" výraz. Podle všeho chtěl nějakou laskominu.

2.7.2013 La PizzeriaPetr Forejtek

"Co chceš, Vítku?", zeptala se Kamila. Vítek místo odpovědi nafoukl tvářičky a vztáhnul ruce k jejímu obličeji. Potom se jejich obličeje k sobě přiblížily k polibku.
"Ne, Vítku, už jsi dneska měl dost", řekla Kamila. Vítek se s tím ale nespokojil, a když pochopil, a to bylo velice rychle, že nic nedostane, stiskl k sobě čelisti, roztřásl obličej, potom hlavu, přitom vrčel a jak měl natažené ruce k matčině šíji, začal jí k sobě přitahovat silou, prsty zatnuté do jejího krku.
"Chyba", štěkla a setřásla ho ze sebe. Potom ho poslala do pokoje, on s jekotem odběhl. Otřesená Kamila se na mě podívala a řekla, "za deset let mě uškrtí"
"Neuškrtí", řekl jsem co nejvíc přesvědčivě, jak jsem v tu chvíli uměl. Hlavou mi ale proběhlo, že by se to klidně stát mohlo. Teď je ještě malý, a když má vztek a začne zápasit, my ho přemůžeme. Jak ale přemůžete spratka s myslí dvouletého dítěte, v těle dospívajícího chlapce? Nemá smysl přemýšlet o tom, jak bude vypadat budoucnost, když nemůžeme vědět, co se ještě stane. Představa ale, že se nestane nic, a za deset let bude realita stejná a jen o deset let on silnější a my slabší, je vážně děsivá. Lepší na to nemyslet.

Musí se na něj pomalu a nesmí se po něm nic chtít. Taky jsme včera byli v obchoďáku a když jsem Vítka chtěl vytáhnout z vozíku, neměl se k tomu, že by mi nějak pomohl. Nechtěl jsem ho ale jen trpně tahat a zdvihat, a navíc jsem byl docela utahaný, takže co, Vítku, koukej vylézt sám, jen ti tak trochu pomůžu. Jenomže to je právě ono. On vůbec nechápe, co se po něm chce. V situacích, které jsou logické a každý ví, jak se má chovat a co má udělat, on zůstává beznadějně zamrzlý. Místo aby zvedl nohu a chytil se mě kolem krku, jen jak hadrový panák pohozený přes kočár visí, a kdybych ho nedržel, snad by byl spadl. Potřeboval bych tři ruce, abych ho přidržel a pomohl mu pochopit, co má udělat. A to vždycky nejde. Holt se lidi rodíme jenom s párem rukou. Nic moc.

Možná ale za deset let bude všechno jinak. Nechci žít s pocitem, že mám za zády parní válec, který mě jednou přejede. V jednom animovaném večerníčku z mých dětských let taková scéna byla. Hlavní hrdina utíká před rozjetým parním válcem, a i když uhýbá z cesty, válec jej následuje, jakoby byl na magnetu za ním, takže pro hlavního hrdinu není, zdá se, úniku. Nakonec to ale pro dětský spánek dobře dopadlo. Nevím sice už jak to bylo s tím válcem, ale dalších příběhů bylo ještě hodně. "Ryba má mít šanci" a "život je nevyzpytatelný", říkával jeden můj dávný kamarád rybář, když pouštěl rybu zpátky do řeky. Takže tak. Dneska mě to přeci trápit nemusí, zítra je taky den.