Můj autista se ztratil

Přibližně před rokem jsem četl v některých novinách o tom, že se ve Zlíně našel na autobusové zastávce chlapec s autismem, který se ztratil. Naštěstí se ho ujal řidič autobusu, který se postaral o to, aby se nebohé dítě už více neztrácelo, a to se tím pádem poměrně rychle zase našlo. Nevím, o koho se jednalo, ani náhodou neznám každé autistické dítě v kraji, sotva znám všechny ve svém bezprostředním okolí, ale to, že každé dítě se jednou zákonitě ztratí, platí pro každé. Zdravé i poškozené.

27.7.2013 Buchlovice, slavnosti česnekuPetr Forejtek

Vítek si hraje na předzahrádce domu s vodou. Má puštěnou hadici, promenuje se nahatý, bazének napouští a zase vylévá. Tráví tím docela dost času, je hodný a naučil se několik nových věcí. Například soustředit pramen vody do trysku prstem, kterým ucpe hadici. Nebo, když jsme mu vodu přivřeli, aby se tolik neplýtvalo, šel si jí zase přidat. Cestou ke kohoutku si odemkl (!) mříž, kterou jsem tu nechal instalovat v době, kdy jsme se přistěhovali, aby se nedostal na střechu předzahrádky.

Žádný plot už není dost vysoký, aby ho nepřelezl, a ani zámek už není dostatečná záruka toho, že ho nepřekoná. Navíc se naučil tyhle věci dělat v tichosti, když se nikdo nedívá. Říkám, v tichosti... ale on, ehm, vůbec neumí mluvit, a i kdyby, co by asi při tom asi tak měl říkat? Prozpěvovat si? "Jupí, jupí, neodemykám vrátka a nikam nejdu..."

Kamila se najednou přiřítí z venku a volá, "Vítek je pryč. Teď tu byl. Vrátka jsou otevřený. Jdu zahradou a ty si vezmi auto a objeď to kolem, musíme ho najít." Objedu blok a už jsem za zahradou. Z dálky vidím Kamilu. Stojí u silnice a Vítek kousek od ní poskakuje. Je pořád nahatej a hopká jak jehla v šicím stroji. "Posral se", říká Kamila místo ahoj. "Tak hlavně, že ho nic nepřejelo", já na to, a říkám si, dva dny nebyl na velké a schválně si to nechá pro takovouhle příležitost. Naštěstí slunce žhne, a tedy nikde nikdo. A i kdyby, kdo by se teď divil tomu, že po ulici chodí nahé děcko, v takovém vedru. Sebereme dětský hovínko, utřeme podělanou prdelku a jedem.

Tentokrát to dobře dopadlo. Ale co bychom asi tak měli udělat? Dát mu desitikilovou kouli na nohu? Nebo mu vytetovat na předloktí telefonní číslo? Už vidím zástupy chytráků s jejich radama a úředníků s jejich formulářema a paragrafama (paragraf, to je to písmeno, co vypadá jako normální písmeno, ale ve skutečnosti je to několik docela dost poškozených a pokřivených písmen, napatlaných přes sebe).

Hm, dneska je hezky, sluníčko pálí, měli bychom jít ven, říkám si, když vázacím drátem přivazuju vrátka k plotu. Nevypadá to, že by z toho mraku zapršelo. Zdvihnu oči, a na nebi žádný mrak není. A tak jdeme odpoledne ven a Vítek jde za mnou na vodítku, tak jako vždycky.