Jarmark, keš, krajina za oknem

Co by tak mohlo mého autistu zajímat? Čím bych ho mohl zaujmout, uchvátit, a získat tak pro něho dobrou náplň jak smysluplně trávit čas, a pro sebe příjemný způsob, jak být s ním bez toho, abych byl zotročen jeho zvláštním, nihilistickým postojem k jeho okolí? Samozřejmě, možností, kam jít dnes s dětmi je tolik, že nad tím často zůstává rozum stát, a pamětníci starých časů možná závistivě zamrkají, neboť v době minulé takové možnosti nebyly, a nezbývalo často, než se potísnit na rozvrzaném kolotoči kdesi na sídlišti.

23.3.2013 Jdu, ale nevím kam a proč.Petr Forejtek

Stísněnost ale tmelí, neboť nedovoluje, aby se lidé od sebe příliš oddálili, a protože jejich středobodem zájmu není v tu chvíli hledání dětského hřiště, neboť tam již jsou, mohou se soustředit na společné nejbližší okolnosti, a tak rozvíjet svůj vnitřní vesmír. Navíc je jisté, že lidé, nacházející se v podobných podmínkách, rozesetí po sídlištích jako zrnka máku po koláči, budou hledat místo pro potěchu svou a svých dětí tak dlouho, až se nakonec někde všichni sejdou, což je klíčem k jejich uzavřenosti.

Co by mohlo mého autistu zajímat? Venku je zpola se navrátivší zima, na kalendáři stále ještě březen, sobota. Od rána modré nebe slibuje, že by později mohlo to sluníčko, které už teď vymalovává do promrzlých trávníků tmavé rýhy, třeba i ohřát zkřehlé dlaně, které nebude nutné ukrývat do rukavic. Něco ve mně nezadržitelně směřuje k tomu, že doma sedět nebudu. Navíc Vítkův hopsoměr, kterým dává najevo kolik je v něm ještě ukryto nevybité energie, se povážlivě převažuje ve prospěch fyzické aktivity.

Jarmark, keška, krajina za oknem. Ještě je třeba na svou stranu získat aspoň Danečka, a tak přichází na řadu malá lest, jak ho přesvědčit. Vítečka obvykle ku procházkám přesvědčovat není nutné. Stačí zavelet, a už se obléká. Cpe si kalhoty na hlavu, a když se konečně na mnohý pokus zadaří, stojí v chodbě v čepici a rukavicích, které zvládá navléknout sám. Nakonec odcházíme, Vítek s nezbytným "gígígííí" na rtech, a Daneček s letitou kamerou, kterou si pro sebe hodlá natočit film.

Než dojedeme na jarmark, vzadu bzučí kamera a Vítek přes okno sleduje ubíhající krajinu. Na místě procházíme mezi stánky, ucucáváme limonádu a já hledám to místo, na kterém se Vítek zastaví, zatáhne mě za ruku, a ukáže mi, tady se chci chvíli zdržet, na tohle se chci podívat. Nakonec jíme. Já kyselicu, děti jablko. Pak Vítek vstane a podává mi bundu. Nezajímá ho nic. Chce jenom, abych mu pomohl do kabátu.

Sebrali jsme kešku a jeli domů. Krajina je promrzlá, studená. Mám divný pocit, že takhle to bude a že se to nikdy nezmění, ačkoli bych si to přál. Aby s čímkoli, co by ho mohlo zajímat, přišel sám. Aby jakýkoli malý zájem měl původ v jeho vlastní mysli. Sedí a sleduje krajinu za oknem. Keška byla od jarmarku půl kilometru. Šli jsme, ale Vítek stejně nevěděl kam a proč. Daneček kešku našel. Má z toho rozum. Vítek ne a nikdy mít nebude.