Jak jsem najal ošetřovatelku

Někdy na podzim roku 2010 začala být atmosféra u nás doma docela kritická. Vítek té doby byl jednak holátkem naprosté boží odevzdanosti, jednak bezbrannou příčinou bezesných nocí svým rodičům a sourozencům, neustále bouřícím kulovým bleskem; zoufale vytrvalou, agresivní a často ozubenou obranou proti jakékoli ruce, která se jej snažila přebalit, nakrmit, doprovodit nebo pochovat, přesvědčoval nás bez ustání o tom, že v kterýkoli ten blbý okamžik může být ještě i hůř, a nedopřál nám špetku optimismu.

1.5.2010 Daneček, Terezka, Víteček, já, na naší tehdejší zahradě v Plánici, léto 2010Petr Forejtek

V té době jsem ztratil jakékoli poslední zbytky iluzí o tom, že mateřství nebo otcovství, chcete-li, je radost, kterou si užívají lidé rádi, a že v odevzdání se mu, lze nalézt potěšení a smysl. Kromě iluzí jsem přišel o část sluchu, přirozenou barvu vlasů, schopnost soustředit se, dělat delší dobu cokoli smysluplného, a nakonec i vůbec pracovat. Získal jsem zato tik v oku, přesvědčení, že všechno je ztraceno, neustálý strach z nepřítele v zátylku a nevtíravý, leč neodbytný pocit prohry, který mne provázel mými dny.

Pořídili jsme si permanentku do ZOO v Plzni, kam jsme potom téměř každý víkend jezdili, ale najít potěchu a klid i tam bylo velice těžké, neboť tyhle výjezdy nás rozdělovaly na toho, kdo bude vláčen autistou, a toho, kdo si užije trochu unavené legrace s jeho dravými staršími sourozenci. A tak, chtěli-li jsme si najít trochu času pro sebe, a užít si společně, zbývala nám k tomu pouhá naděje, že se toho snad dočkáme později. A tuhle naději nám Vítek neustále okrajoval ostrým nožem své neotesanosti, jako slupky z jablka.

Jízdu automobilem snášel můj autista vcelku obstojně a v klidu, jenom se nesmělo zastavit, protože potom spustil řev a kopal mi zezadu do sedačky. Naučil jsem se jezdit trasami, kde se neodbočuje vlevo a k semaforům jsem se šoural krokem. Někdy ho to ošálilo, někdy ne. Častěji ale červená svítila déle, než kolik bylo přijatelné, takže je dnes víc než dost míst v Plzni, kde jsem pravidelně nadával a proklínal svět, a která mám pro budoucno bohužel spojena pouze s negativními pocity, což si jinak krásné, historické město nezaslouží.

Ani cestování, které nám bylo radostí v dobách bezdětných, nás už nenaplňovalo nějakým smyslem. Scvrklo se v pouhopouhé přesunování se z jednoho místa našeho utrpení na jiné místo dalšího utrpení, během kterého, chvilky vyprávění si, které jsem míval tak rád, zredukovaly se na tichou samomluvu, která snad nevyruší toho malého vetřelce vzadu, a nepřiměje ho ke křiku nebo výpadu proti sedačce, a která doznívala do neslyšena, neboť ten, který neřídí, může chvíli spát.

A tak, nejčastěji při procházkách s dětmi nebo s Falkem, velkým ovčáckým psem, načerpával jsem sílu krokováním polních a lesních cest plánického hřebenu, mumlaje si mantry, kterými jsem chtěl obrnit svou nově nabytou sílu, ale stejně jsem si připadal často jen jako blázen na exkurzi v lepších časech, protože čím více jsem se potom blížil k domovu, moje nová síla byla menší a vůle slabší, a s každým nádechem, který mi ještě krátkou chvíli před tím plnil skráně sebevědomím, podřezával mi krk neodbytný pocit, že můj život skončil.

Po důkladné analýze svých možností, a poté, co jsem opět seznal, že nepomůžu-li si sám, nikdo to za mě neudělá, zasedl jsem ke klávesnici počítače a nechal pracovat kola internetu. Vyplnil jsem formulář agentury, zprostředkovávající kontakt mezi rodinami a chůvami. Moje představa byla jasná, a pocit, že počet mých zoufalých dnů byl tím okamžikem sečten, mi sám o sobě docela na dlouho uvolnil mysl. Až natolik, že jsem to úplně pustil z hlavy. Jednoho dne ale zazvonil telefon, a to byl začátek nové éry...