Jak jsem k autismu přišel

Vybavuji si okamžik, kdy mi Kamila sdělila, že si myslí, že Vítek má autismus. Řekla to tiše, jako by to jen špitla, jakoby se styděla, a přitom to možná chtěla říct hodně řízně, ale zpříčilo se jí to v krku. Chtěla to vykřičet, abych to musel slyšet, ale asi jí bylo jasné, že poslouchat nebudu. A taky jsem neposlouchal. Dělal jsem sice, že poslouchám, a kýval jsem hlavou. Jakobych tu scénu zas viděl. V mé tváři se při té zprávě neobjevily žádné emoce. A nebyly tam proto, že mám dlouhé vedení, ale proto, že jsem tomu nevěřil.

19.12.2009 Vítek miluje sníh, být po jeho, nic jiného by nejedlPetr Forejtek

Po několika vyměněných objemech plic, jsem si sedl na zadek. Tak to rozhodně není, co mi to říkáš, nic z toho, čeho sis všimla, není pravda. Nedělá ty věci, o kterých mi tady vyprávíš. To poskakování a řvaní, to je úplně normální. Všechny děti řvou, však nějaké už mám, a už jsem tohle viděl. Hoď se do klidu, prdlá matko. Moje ústa sice mlčí, ale mozek pracuje. Budu si muset všechno, co říká, ověřit. Tohle přeci není možné. Má pravdu, už jsou mu dva roky, a ještě za mnou nepřišel.

Ještě mě nepožádal o to, abych si s ním chlapsky zablbnul, vzal ho a vyhodil ho řehnícího koně do vzduchu. Ještě se mi neploužil mezi koleny, když sedím u počítače a snažím se vypotit kousek užitečného kódu. Žádná touha po účasti. Terezka, ta si uměla říct, ta byla neodbytná, nešlo jí odolat. Prostě mě dostala. A nešlo o to, že to byla malá šelmička. Ťapkala prstíčkama po mých předloktích tak dlouho, až jsem je odevzdaně spustil v její prospěch, a potom si mě osedlala.

Vítek nepřišel. Daneček otylýma dlaněčkama převracel kostičky, vhazoval mi je do klína, a když jsem si chtěl ulevit, zahihňal se tím odzbrojujícím jedenapůlkilovým tlamkem, potom se zvrátil vzad, a aby nebylo pochyb, kdo je tu pánem, zasmradil během půl vteřiny celou místnost. Braňte se, prosím, chemickému útoku. Ale Vítek, ten nepřišel. Netlapkal, nesmrděl, nehihňal se. Mít s ním chvilku srandy bylo jako kometa. Přiletí jednou za uherák a pak už... možná jestli někdy příště... nebo nikdy.

Kamila stála v kuchyni a říkala, že si myslí, že Vítek má autismus. Hm, myslel jsem si v duchu, moc čteš. Nahlas jsem neříkal nic. Ale po mých kolenech žádné Vítkovy prstíky dosud neklouzaly a myslel jsem si, že by měly. Bylo na čase si ověřit, jestli to, co matka mého dítěte říká, není náhodou pravda. Zní to tvrdě, vím to. Ale je to tak. Byly mu dva roky, už chodil, ale nikdy za ruku, a bylo ho dost i jinak. Neříkal jediné slovo, jen chrčel krkem a vysoce vřískal.

Chodil jsem za Vítkem v těch dnech, a ptal se ho nenápadně, jestli je to tak. Chodil jsem za ním skrytě, ale systematicky. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl, a taky si nikdo nevšiml. Chodil jsem za ním a ohýbal mu ruce v naději, že je dosud neohýbal jen z lenosti, dětské zpozdilosti, nebo rozmazlenosti. Ale on jima nehýbal ani tehdy, a ani potom mi je nepodal. On na mě vůbec nečekal. Ranilo mě to. Jen jednou se ke mně kdovíproč přitulil. A tehdy jsem pochopil, že je tady sám. Opravdu sám. Úplně sám. Že je autista. Že je ve skafandru, na cizí planetě, a vnímá-li z nás něco, pak jsme pro něho jenom skvrnami na stínítku v jeho přilbě, pro které nemá jméno a na které si nevzpomíná. Byla to pravda, musel jsem to spolknout.