Dobrý příběh s blbým koncem

Těžko říct, kde přesně tento příběh začíná. Jisté je, že na počátku stály tyhle dvě události. Jednoho dne na začátku tohoto roku, za mnou přišel můj kamarád Vojta s tím, že jeho zaměstnavatel, Veolia Voda, každý rok podněcuje svoje zaměstnance k dobrovolnické a altruistické práci tím, že je žádá, aby se účastnili projektů, na něž pak sama přispívá penězi. A zeptal se mě, jestli bychom nevymysleli něco, co by nám jako rodině s těžce autistickým dítětem nějak pomohlo.

Jiného dne se stalo, že se mě moje psycholožka, která mě úspěšně už dva roky zachraňuje před blázincem, zeptala, jestli jsem slyšel o hugbiku. A protože jsem o hugbiku neslyšel, zjistil jsem si rychle, o co jde. Je to kolo, které vyrábí Italové, na kterém jezdí dospělý terapeut společně s autistickým dítětem, přičemž je to tandem, což znamená, že veškeré úkony terapeuta ovládajícího bicykl, je nucen v reálném čase kopírovat i autista, čímž se vlastně jízdě učí jediným možným způsobem, který na autistické pacienty zabírá. Tandem je to ovšem speciální, neboť kromě spřažení šlapek má souosá i řídítka.

Mně jednoho rána docvaklo, že bychom mohli tyhle dvě věci spojit dohromady. Totiž projekt Veolie a hugbike. A hned jsem s tím za Vojtou běžel. Mezitím jsem zjistil, že dovézt italské kolo by bylo nejen nákladné, ale i poměrně složité, a navíc bychom to museli udělat přes třetí stranu, čímž bychom přišli o následný rozhodně potřebný servis. A tak jsme začali hledat další možnosti. Ty už jsme ale konzultovali s českým výrobcem Tandemservis, který nám poskytl mnoho učitečných rad a informací. Honza Galla prohlásil, že vzhledem k letitým zkušenostem, které firma má, dokáže podobné kolo pro stejný účel vyrobit, dodat a následně servisovat.

Mezitím se stal ten zázrak, že Veolia vyhodnotila náš projekt jako zajímavý a rozhodla se na něj poskytnout prostředky. Bohužel, podobných projektů je mnoho a peněz málo, a tak nás Veolia poctila maličko danajským darem, neboť nám dala z celkové částky 60.070,- kč "pouze" 37.000,- kč. Stačilo to ovšem k tomu, aby se kolo začalo vyrábět, a kolečka vymyšleného soukolí otáčet. Nakonec po několika měsících se roztočilo i soukolí skutečné, neboť kolo bylo na světě, a já jsem si pro něj mohl slavnostně do Uherského Brodu dojet.

I složil jsem z vlastních prostředků zbylých 23.070,- kč na účet výrobce a začal na kole s Vítkem jezdit. Musím uznat, že to kolo je opravdu báječné. Nejen, že se na něm dá skutečně jezdit, čemuž jsem zpočátku moc nevěřil, ale člověk si to dovede i užít a ještě dělá něco užitečného. Pravda, zvyknout si na to přední kolo řízené daleko před vámi chvíli trvá, ale potom už to šlape, jakmile se pro to v mozku vytvoří synapse.

Cílem projektu bylo, aby tohle speciální kolo nesloužilo pouze jedinému dítěti, a proto jsem se obrátil na Educo, zda by nemělo zájem být tím, kdo bude nakonec kolo vlastnit a půjčovat potřebným. Educo, středisko rané péče Zlín, sehnalo zbývající část peněz z nadace Kuře a tak by se mohlo zdát, že brzy budu psát celého příběhu šťastný epilog. Nicméně tento příběh je, jak už jsem řekl, dobrý s blbým koncem.

Těžce autistické dítě nikdy nevyléčíte. Vždycky bude závislé na pomoci druhé osoby. Nikdy se samostatně nenají, nepoužije toaletní papír a neotevře ústa k pozdravu. Ale to neznamená, že by ho občas nemohl někdo povozit na kole.

Děkuju Vojtovi, Heleně, Veolii, Honzovi z Tandemservisu, Janě z Educa a Kuřeti a jistě i dalším, které nejmenuju.

Blog je zveřejněn se souhlasem redakce.