Budu nad tím přemýšlet celý den

Dvě dámy v rozhlase si povídaly o úsporných žárovkách. Jedna vyprávěla, jak v Gruzii, kde byla na cestách, jsou takové žárovky v každé domácnosti. Zatímco my tady máme pocit, že musíme bojovat proti nesmyslnému diktátu Evropské unie a hýčkáme si svoje edisonovky, Gruzínce k tomu nikdo nenutí a tak se zařizují podle svého. Druhá dáma pravila, že její známá s úsporkami nemá dobré zkušenosti, a k tomu se zase přidal pán, že šetří doma každou korunu, ale stejně ho nakonec okradou jinde. První dáma to celé uzavřela konstatováním, že nad tím bude "přemýšlet celý den".

Celá ta rozhlasová kratinká debata, jejíž jepičí život zanikl v shonu ulice, kdy lidé na půl ucha poslouchají při cestě do práce, ve mě vyvolala hned několik pocitů. Bohužel ten poslední, ač nejsilnější, nejvíce se podobal pocitu částečného zmaru. Přišel v okamžiku, kdy ona dáma pravila, že nad tím bude "přemýšlet celý den", jakoby snad při tom ranním vysílání měla pocit, že musí následujícímu dni dát nějaký smysl, protože jinak by ho neměl. Zamrazilo mě při pomyšlení, že onen den skončí dříve, než se domyslí k nějakému kloudnému závěru, neboť vstupní parametry pro ono přemýšlení nebyly nijak jednoznačné. Skoro jsem měl pocit, jakoby šlo o oběť. Na nic sice nepřijdu, ale budu o tom "přemýšlet celý den". A až skončí, budu zas přemýslet o něčem jiném.

Dobrý pocit jsem měl z Gruzínců, kteří podle mého uvažují racionálně, a protože jsem v té zemi nikdy nebyl, hned jsem si poupravil částečně zaujatý názor na lidi této země. Když mají žárovky, mají i elektrárny a nebude to žádný zapadákov. Navíc zřejmě nepřemýšlejí nad vším celý den, protože jsou schopni se nakonec rozhodnout a následně zařídit se podle toho, co je pro ně lepší, a ne podle toho, co jim někdo jiný říká. Sice nechci tu psát jen o úsporkách, ale pro jistotu ještě dodám, že my doma máme úsporky prakticky úplně všude, nejsou jenom tam, kde nesvítíme, protože tam mě ještě nenapadlo je vyměnit.

Co ale říct chci, to se týká právě toho přemýšlení a doby, kterou si pro jedno každé vyhrazujeme. Čím je ta doba delší, tím méně je pravděpodobné, že lze dojít k nějakému výsledku. Čím je ta doba kratší, tím se zase zvyšuje možnost chybného závěru. Pokud zná člověk hodnotu svého času, bude to pro něj snazší. Bude uvažovat nad vším pouze tak dlouho, jak se mu to ještě vyplatí, ne déle. Také to, když člověk ví, že chybovat je lidské, uchrání ho stresu z toho, že se ještě nerozhodl správně. Navíc ne všechno musí padnout na naši hlavu, že.

A tak, asi tak hodinu po vyslechnutí onoho rozhlasového dýchánku, když píšu tento text, končí pro mě i přemýšlení nad onou debatou. Byl bych o tom jinak musel přemýšlet celý den, ale takhle už to mám za sebou a můžu jít dělat něco jiného.