Až vyrostu, budu mít duši dítěte

Asi nikdo, tedy kromě důchodců, které ale už nikdo neposlouchá, si z paměti nevybaví všechny dny svého dětství jeden za druhým, hodinu po hodině, minutu po minutě. Já rozhodně ne. Co si z dětství pamatuji, jsou jen střípky, několik různých různě hluboko zakouslých příběhů, které jsou někdy nositeli poučení, jindy jen zamaskovanou bolestí, několik barevných i bezbarvých obrázků bez kontextu, několik zažloutlých fotografií nad kterými hloubám, kde vlastně byly pořízeny a kým.

1.12.2012 BřestPetr Forejtek

Co jsem věděl jako dítě úplně jistě ale bylo, že až vyrostu, tak budu velký. Nikdo přesně neví, když je dítě, co to znamená, ale každý jednou pochopí, že je to nevyhnutelné. Prostě dorostu někam, kde už budu někdo jiný, někdo kdo má nějaké honosnější nedětsky znějící jméno, fotku v občance, chodí do práce a otevírá dveře domu svým klíčem, který je mu palácem. Budu vědět co nakupovat a doma potom vědět, co s těmi věcmi dělat, až je vyndám z tašky, co patří do ledničky a co do špajzu.

Přiznám se, že si stále ještě neumím moc dobře představit, co se vlastně odehrává v hlavách autistů, když jsou ještě dětmi, a to i přes to, že už s nimi mám docela hodně osobních zkušeností. Osobní zkušenosti nerostou na stromech a k tomu, abyste je posbírali, je nutno mít kůži hrocha, a bere-li si člověk příliš něco osobně, pak je v poměrně velkém nebezpečí, že to nezvládne psychicky. Jak moc osobně si kterou špatnou životní zkušenost bere malý autista? A umí to vůbec?

Ti, kteří mluví, tedy ti, kteří se to v pozdějším věku naučí, a jsou-li to zároveň ti, kteří se dokážou aklimatizovat v tomto k nim nepřátelském světě, vyjevují nám ve svém vyšším věku odpovědi na naše otázky, zprostředkovávají nám zlomky svých vlastních dětských vzpomínek. Vyprávějí je bez emocí a lze se na ně dívat jako na němý film. Takhle jsem si představoval ve svých telecích letech minulost. Jako němý, černobílý film poskakující srandovní rychlostí.

A pak se můžete dozvědět o skrytých příkořích, o bizarních trestech a životních situacích, v nichž byste si opravdu nikdy nepřáli své dítě vidět; dozvídáte se o nich z pohledu zevnitř, ale bez emoce, suše, plochým jazykem. Každému dospělému, který má povinnost se starat o nějaké dítě, dříve nebo později nutně rupnou nervy, a nezachová se racionálně. Rozdíl v tom ale, jak takovou situaci dokáže nebo nedokáže rozklíčovat zdravé dítě, a jak ji vidí dítě s autismem je propastný. Zdravé dítě vždycky nakonec pozná, kdy se dělo něco nesprávně, ale autista nikdy, a tak setrvává ve stavu poznávání: normální je všechno.

Autistovi zůstává takový zářez v pažbě po celou dobu jeho života nezměněn, málokdy bývá později vysvětlen a správně pochopen, málokdy bývá později opatřen v hlavě tím správným komentářem, protože autista není schopen zkonstruovat ty správné otázky, kterými by si pomohl vyřešit to, jaké byly příčiny nějakého chování. Autista se nedokáže správně chovat v sociálních vztazích, protože je nedokáže správně poznat a hodnotit. Uniká mu už i jen podstata základních termínů, a proto je nedokáže použít ve správném smyslu ani navenek, ani dovnitř. Nerozumí abstraktním termínům a když už je použije, tak spíše nevhodně.

Až budu velký, budu mít duši dítěte. Když už ale velký jsem, vidím, že duše dítěte je fuč, že se někam vypařila, a to co zůstalo z voňavého pečiva je ztvrdlé na kost. Můžu jen doufat, že až bude velký, bude mít můj autista alespoň duši dítěte. Protože mezi dospělými se někdy jinak přežít nedá, když jste trochu jiný.