Achileus a želva

V jedné malé vesnici na pomezí pouště a hor, narodil se před mnoha a mnoha lety malý chlapec. Už od malička byl neposedný, jak už tak děti bývají, ale malý Achileus byl v něčem výjimečný. Děti, když poprvé odlepí dlaně od země a postaví se zpříma, obvykle pomalu hledají rovnováhu. To malý Achileus začal rovnou běhat. Neuměl ještě ani mluvit, zato byl hned tu a hned zas tamhle, jakoby ani chodit neuměl. Nikdo, kdo ho znal, mu neřekl jinak, než rychlonohý Achileus.

29.11.2013 Obyčtov, VysočinaPetr Forejtek

Jak roky šly, rychle ubývalo lidí a zvířat, které by Achileus snadno nedoběhl. Nejprve doběhl maminku, potom tatínka, potom jejich psa. A když jel kolem jejich stavení soldát na vraníkovi, doběhl i jeho. Bohužel doběhl i pana učitele. Místo aby chodil do školy, běhal za školu. Moc moudrosti od přírody nepobral, a i tu, které se lze dobrat ve škole, oželel, protože si myslel, že když ho všichni chválí pro jeho rychlé nohy, stačí to. A taky dlouho stačilo. Když bylo potřeba poslat někam rychlé psaní, Achileus se o to postaral, a cestou předbíhal dostavníky, antilopy a divoké šelmy.

Jednoho dne Achileus zase někam běžel. Na konci olivového háje se ale něco stalo. Zpod jednoho kořene se vyškrábala stará želva a vydala se rovnou přes cestu. Achileus o ní zakopl a udělal několik kotrmelců. Hrozně se rozzlobil, protože to se mu ještě nestalo, taková drzost, hned se na želvu obořil, "co se mi pleteš pod nohy, hloupá želvo!?".
"Hm, kdopak je tady hloupý...", pomyslela si želva, podívala se na Achilea a řekla, "měl by ses mi omluvit, protože pod nohy ses připletl ty mně.".
Na Achilea šly mdloby. Zajedno už docela dlouho stál a nebyl na to zvyklý, zadruhé mu tady někdo naznačoval, že snad není dost rychlý a to je tedy vrchol.
"Byla bych už dávno támhle u té studny, ale místo toho se tady s tebou zdržuju.", přisadila si želva, když viděla, jak začíná Achileus rudnout vzteky.
"Nikdo není rychlejší než já, všechny předběhnu, natož nějakou želvu.", vysoukal ze sebe Achileus.
"No, to je vidět, že nic nevíš o světě", řekla želva pomalu, "nevím, jak jsi na to došel, že bys mě snad mohl předběhnout?". Želva mluvila pomalu a vážně, a v Achileovi se vařila krev. Maminku doběhl, tatínka, jejich psa, i soldáta na vraníkovi předhonil. S želvou ale ještě nezávodil.
"Žádný není, kterého bych nedoběhl!", vykřikl Achileus vztekle.
Želvu to rozesmálo. A jak se smála, Achileus byl čím dál nervóznější. Zajedno už dlouho stál a nebyl na to zvyklý, zadruhé se mu tady posmívala želva že jí nedoběhne, a on si přestával být jistý, protože opravdu ještě nikdy s žádnou želvou nezávodil.
"Klidně bych si s tebou dala závod, abych tě přesvědčila, ale nechci tě ztrapňovat", řekla želva, když se do sytosti nasmála.
Achilea rozbolel palec, jak předtím želvu nakopnul, a tak začal poskakovat, aby se rozehřál, a pravil, "klidně, řekni kdy a poběžíme!"
"Nemyslím, že to má smysl, ale když chceš... nejdřív si ale poslechni, co ti chci ještě říct. Vidíš tu studnu?", řekla želva.
"Jasně, tam budu v cuku letu", řekl Achileus.
"Dost možná, ale když vyběhneme zároveň, musím i já přeci doběhnout k té studni, viď?", řekla želva.
"No to dá rozum", řekl nejistě Achileus, který byl s rozumem trochu na štíru.
"No, a než ty doběhneš ke mně u té studny, já už budu zase kus před tebou, protože než ty tam doběhneš, já už tam nebudu.", řekla želva.
"Cože?", zamrkal Achileus očima.
"Než doběhneš ke mně u té studny, já už budu tamhle u toho kamene, a než doběhneš ke mně u toho kamene, já už budu tamhle u toho stromu...", mluvila tišeji a tišeji ale důrazně želva, "nikdy mě nedohoníš, vždycky stihnu kus popoběhnout, než se ke mně dostaneš."
Bylo skoro slyšet, jak to Achileovi v hlavě šrotuje, jak se to snažil pochopit.
"Kdybys chodil do školy, věděl bys, jak to je.", řekla nakonec želva, "a teď, jestli teda nechceš závodit, už bych ráda šla.". Otočila se od něj, zívla si a pak se vydala rozvážným pomalým krokem ke studni.
Achilea začal zas bolet palec. Díval se za želvou a pusu měl dokořán otevřenou. Nakonec jí zavřel, pomalu se otočil a vydal se k domovu. A to bylo poprvé, a rozhodně nikoli naposledy, co viděli rychlonohého Achilea jít.

Cestou domů při té chůzi zjistil Achileus, kolik mu toho dosud unikalo. Začal říkat "dobrý den" lidem, což předtím nedělal, neboť pořád běhal. Taky si všiml, kolik je kolem zajímavých věcí, které nikdy neviděl. Potom konečně přišel k domovu.
"Ani nevíš, Achilee, jak jsem ráda, že jdeš...", přivítala Achilea maminka a smála se, až z toho plakala. A smál se i Achileus.