200 milisekund života

Můj oblíbený písničkář zpívá píseň Smrti. Písnička se jmenuje "Smrti", a když jí uvádí, říká, zahrajeme vám písničku, a po ní už netleskejte, písnička se jmenuje Smrti, a když budete tleskat, budeme muset hrát i po smrti.

Každý biochemik vám řekne, že všechno, co se kolem nás odehrává, je pro nás jen iluze. Iluze proto, že smysly, kterými realitu vnímáme, nás šálí, a navíc jsou tak zpomalené, že ji vnímáme s nepřeklenutelným zpožděním. Vlastní smysly nám lžou, neb nemohou jinak. Než se mozek dozví, že se něco stalo, uplyne dlouhých 200 milisekund ničeho, a tohle nic je to, co nám ohraničuje život.

Možná nejsem přesný, protože já nejsem ani biochemik, ani vykladač víry. Tudíž mne, prosím, neberte za slovo. Jen uvažujte. Co všechno se může a také stává v mezidobí toho okamžiku, kdy se odehrává skutečný čas a tím okamžikem, kdy to prožijeme? Kdy nám náš mozek sdělí, jaké to je a zda to bolí či ne?

A co je tedy po smrti? Po tom okamžiku, o kterém, až nastane, se dozvíme teprve tehdy, až budeme jaksepatří mrtvi? Nastane totiž dřív, než ho zaznamenají naše smysly a dřív, než budou mít šanci o tom zpravit mozek. Ani řádně umřít není nám dáno. Ale můžeme si myslet o tom co jen chceme. Třeba že potom bude ráj a panny, nebo peklo a horká lázeň olova. Představivosti se meze nekladou.

Mluvil jsem o tom s jedním svým známým. Tvrdil mi, že život je věčný a že smrt je jen přestupní stanice, že duše plave dál v jiných tělech a že tedy miluje-li zde někoho, koho milovat nemůže, bude mít možnost o něj usilovat v lepších časech. To je pěkné. Pěkná náplast. Nicméně jsem mu řekl, že smrt je jako vypínač. Prostě zhasne. Blik. Rozesmutnilo ho to, ale jen na chvíli. Možná jen na těch 200 milisekund, než si uvědomil, že můžu kecat.

Jsme tu a běžíme za realitou. Ona nám utíká a pokud podlehneme tomu, že ji nemůžeme dohnat, staneme se pouhými stíny. 200 milisekund svobody, překrývajících se 200 milisekund právě teď a za chvíli zase, to je náš polštář, na němž ležíme. A jenom na nás záleží, zda bude hebký a příjemný, nebo plný hřebů.

Můj oblíbený písničkář zpívá jednu písničku Dvakrát. Písnička se jmenuje "Dvakrát". Může jí zahrát kolikrát chce, vždycky to ale bude Dvakrát. A pro mne navíc to vždycky bude 200 milisekund po tom, co tu udělá. Dvakrát.