Jak to tenkrát na té hranici bylo?

Napsal jsem blog o tom, jak je pozdě, dle mě zbytečně, souzen bývalý komunistický pohlavár Vratislav Vajnar za smrtelné zločiny na naší tehdejší hranici. Koncem 80. let se individuální cestování už trochu uvolnilo.

Stačilo si vyběhat výjezdní doložku se vším, co k tomu patřilo (trestní rejstřík, souhlas zaměstnavatele, stranické organizace, vojenské správy ….), ale už nebyl nutný ten totálně nedostupný devizový příslib. Stačilo vzít známého, nebo náhodného turistu z té kapitalistické ciziny, dát mu do ruky pár vyšmelených západoněmeckých Marek a požádat ho, aby Vás doprovodil do banky a „složil“ to tam pro Vás za účelem vycestování. A pak už to šlo.

Poláci a Maďaři to měli lehčí. Východní Němci nesměli za hranice kapitalismu vůbec. Doživotně. Proto byla taky jejich hranice nejvíce střežena. Pojďme se podívat právě na tuto hranici, kterou jsem nafotografoval z tehdejší západoněmecké strany v prostoru u bavorského města Hof v roce 1988.

1 – Domky obyvatel NDR. Vesnice přímo na hranici. Z oken se každý den koukali do svobodného světa, kam nikdy nesměli vstoupit. Navíc přijímali bez problému programy západoněmecké televize ve své mateřštině.

2 – Plot uprostřed vodní plochy. Aby nikdo neuplaval.

3 – Pod komínem je propagandistický plakát směrovaný do západního Německa. Nic směšnějšího snad ani nelze vymyslet.

4 – Nedostupný sen tehdejších východních Němců – Trabant. Z této fotky těžko usoudit, zda civilní, nebo byl v hraničním pásmu a patřil tudíž pohraničníkům.

1 – Hraniční pásmo bylo vlastně mezi dvěma ploty. U toho prvního jsou umístěna světla, která jsou směrována do vnitrozemí, aby v noci včas odhalila potenciálního uprchlíka.

2 – Těsně za prvním plotem stojí strážní věž. Při případném překonání prvního plotu měl tak pohraničník dostatek času a prostoru sejmout uprchlíka než doběhl k plotu druhému. Nebo než ho dokonce překonal.

Mezi strážní věží za prvním plotem (1) a druhým plotem (3) byla zpevněná (většinou panelová) komunikace (2), která sloužila k pojíždění strážních vozů a samozřejmě k případnému rychlému zásahu proti případnému „narušiteli“.

Pokud někdo překonal první i druhý plot, neměl ještě vyhráno. Samotná hranice totiž ležela ještě pár desítek metrů za druhým plotem. Byl to většinou vegetace zbavený prostor (1), který stále ještě umožňoval beztrestně střílet po uprchlících. Samotnou hranici označují až patníky na snímku těsně vedle západoněmecké asfaltové cesty.

Na západoněmecké straně se mohlo až k samotné hranici a nikoho to nezajímalo. Hranice byla označena pouze cedulí a patníkem. Za tím vidíme poslední pruh smrti, druhý plot a strážní věž. Vpravo dole od strážní věže je brána v plotě. O té víc pod dalším obrázkem.

Aby se vám náhodou nestalo, že omylem do toho východoněmeckého ráje vjedete, tak jste byli na silnici upozorněni radši už 50 metrů dopředu. (1) označuje onu bránu v druhém plotu. Ta sloužila pro vstup do posledního úseku, aby mohl být pravidelně sekán a čištěn. To vždy dělali minimálně tři lidé dohromady, ozbrojeni, aby se vzájemně hlídali. Pěkně o tom pojednává muzeum v německém Modlareuthu.

Když jsem si tu bránu fotil, tak vedle mě stojící místní Bavorák poznamenal, že si ti dederóni (podle DDR – označení tehdejšího východního Německa) přeci jen radši ponechávají k dispozici zadní vrátka :-).

Tak takhle jsme žili přes 40 let. A doufejme že už se toho opětovně nedočkáme.