Jak přežít Jizerskou 50

Přiznám se, že jsem váhal. Nakonec jsem se v létě přihlásil. Měl jsem jediné dvě ambice. Nechcípnout a doplazit se v limitu, abych nebyl diskvalifikován.

A tomu jsem podřídil vše. Celý leden jsem zavedl prodloužené víkendy a běhal jsem na lyžích a běhal. Nechtělo se mi, štvalo mě to, ale bojoval jsem. Nakonec jsem toho naběhal něco přes 450 km, ale říkal jsem si, že běžky nechci už dva roky vidět.

Pak nastal den D. Budíček v půl šesté, s kámošem autem do Jablonce, tam ho někde nechat a busem do Bedřichova. Radši s rezervou. Zadařilo se a jsme na startu dvě hodiny předem. Pořád lepší, než přijít o pět minut později. Tak nasáváme atmosféru, dáváme kafe a čekáme.

Mazání lyží vypouštíme. Různé firmy ho nabízí od 200 až po 1700 Kč. Ale myslím, že kdybych jim k namazání přinesl své bazarové běžky se šupinami, tak by smíchy šli do kolen a namazali by mi to zadarmo.

Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale byl jsem zařazen do 7. startovní vlny. Jak jsem se dočetl, na tu mají nárok ti, kteří minulé dva roky dosáhli času pod 6 hodin. Do 8. vlny se pak zařazují úplní nováčci. To je můj případ, přesto jsem ve vlně číslo 7. Dobrý počátek.

Měl jsem strach, jak jsem slýchával o startu. Šlapání po lyžích, lámání hůlek. Pořadatelé s tím zjevně počítají a tak si závodníci mají držet lyže v ruce a po startu v určeném prostoru nazouvat a pak se teprve přejede přes pás, kde se začíná započítávat čas. Když ale vidím, že si skoro všichni nazouvají lyže i při čekání, tak to udělám taky. Ono to nějak dopadne, nikam se nebudu honit, žádné ambice nemám.

Moderátor se stará o dobrou zábavu a tak tu vyzpovídá toho, pak onoho, potom veterána, který to běží už asi po 30 a nakonec narazí na… Australanku! Okamžitě přechází do angličtiny a ptá se: „To je perfektní. Super! Jaký byl let?“

Odpověď je samozřejmá: „Perfektní, přiletěli jsme sem z Číny!“

Moderátor okamžitě děkuje za rozhovor. Tak krátké interview jsem ještě neslyšel. A všichni kolem mě včetně mé maličkosti slzí smíchy.

Konec fotografování. Na trati půjde jen o sportovní výkon. 

Startujeme. První asi 3 kilometry do kopce. Tři stopy vedle sebe. Žádná tlačenice, žádné lokty, pohoda. Jsem příjemně překvapen.

Vedle mě paní asi kolem padesátky má před sebou několik pánů svého věku a zjevně by klidně mohla i trochu přidat, tak volá na ty před sebou: „Kluci píchejte, píchejte, jako za mlada!“

Pak si všimne mého jména na mém dresu: „Flaška! Nemáš syna?“

„Mám dva,“ odpovím.

„Ten perfektně paří,“ sdělí mi dáma za soustavného píchání hůlek do sněhu a já jsem pyšný, že kluci jsou po tatínkovi. Ale nakonec když jí sdělím, že z Plzně opravdu nejsem, tak se shodneme, že jde o omyl a jenom o shodu jmen.

První občerstvení na Kristiánově. Ionťák, čaj, sušenky, sušené ovoce, pomeranče, banány. Něco dám a vyrážím do největšího stoupáku na trati. Mám předsevzetí, že se nesmím nechat strhnout. Tady prostě musím jít v klidu a šetřit síly. Předsevzetí je jedna věc, skutečnost druhá. Dopředu to nejde, i kdybyste chtěli. Je tam prostě plno. A zdržovat tu hmotu lidí za vámi se vám taky nechce. Tak se sunete všichni stejně rychle. A mně to tempo celkem vyhovuje, kupodivu. Že jsem tak dobrý, že splynu s davem, v to jsem nedoufal.

Jsem zvědav co mi nahlásí audiotrenér. To je takový prevít program v telefonu. Každý kilometr hlásí vzdálenost, čas, nadmořskou výšku, rychlost za poslední kilometr a celkovou průměrnou rychlost. Řeknu vám, že v době tréninku začnete vlastní mobil nenávidět.

Můj původní záměr je celou trasu udělat za 7,5 hodiny. Ve skrytu duše doufám, že se mi to podaří i za 7. A na to mám naplánováno, že na tomto stoupáku musím mít průměrnou rychlost 6. A tak nahoře nevěřím vlastním uším když slyším, že poslední kilometr mám průměr 6,5 a celkově zatím 7,2. To je poprvé, co začínám mít audiotrenéra v lásce.

Sjezd od Knajpy po Kasárenské k Hraniční. A zase občerstvení. A zase vše do sladka. To se mi přestává líbit, ale něco do sebe nacpu a jedu dál.

Bohužel teď už se projevuje, že přede mnou prošlo několik tisíc lidí. Stopy jsou široké, rozjeté, zledovatělé. A jezdecká, která jde mírně do kopce, je vlastně jedna hladká ledová runway. Na tohle nepomůže žádný vosk. Všechno musí oddřít ruce a je to děsivé. Přesto jsem po sjezdu zvýšil celkový průměr na 7,8 (km/hod) a daří se mi ho udržet až na Jizerku. To je za námi asi 22 kilometrů a přichází třetí občerstvovací stanice.

Ale před ní přichází něco lepšího. Diváci. Mávají, troubí, hrají, povzbuzují a najednou slyším: „Pivo?“

Tak tady není co řešit. Potěšení na obou stranách. Pán, že je někomu užitečný a na straně mé, že jsem mohl dojet jeho půllitr. Konstatuji, že teď už to pojede samo, což pána s paní rozesměje natolik, že mi nabídnou i chléb se sádlem. Po těch sladkostech je to další balzám na má ústa. Neodmítnu, nacpu do sebe kousek a rozjíždím se. Paní ale říká: „Ještě do druhé nohy!“ A vzhledem k tomu, že už mám rukavice a nasazené hůlky, tak mě nakrmí. Před odjezdem mi ještě otře ústa od sádla, které se mi tam rozmázlo a já jedu dál.

Sladkou občerstvovačku tedy vezmu již velmi zkrátka a stoupám k Bunkru.

To je takové zajímavé místo, protože se zde trasa dotýká. Jinými slovy, já mám za sebou asi 23 km, přicházím od zdola a jdu doprava a mohu vidět ty, co přijíždí od shora a budou odbočovat na druhou stranu. Ti mají asi 19 km. Těším se na to jak malý kluk, že uvidím, kolik je za mnou ještě lidí. Nevidím nikoho. Trať je už prázdná a mé pracně získané sebevědomí klesá k nule. Ale vzhůru do boje směr Smědava.

Tady jsme na km 28, další občerstvení. To neodbydu. Směrem ke Knajpě je to totiž těžký, ale velmi těžký stoupák. Tady se láme nejen chleba, ale hlavně charakter. Tak do boje a radši se nesnažím poslouchat toho prevíta audiotrenéra, který mi hlásí průměry něco přes 4.

Ale po 3 kilometrech konečně Knajpa. Do cíle zbývá asi 19, ale už většinou z kopce, i když s nějakými těmi vlnkami. Kupodivu na následujících asi 5 kilometrech na mě přichází krize. Prostě to bolí. Všechno. Ale teď mi pomáhá audiotrenér, který mi hlásí, že mám stále celkový průměr 7,8. To je pro mě číslo snů, to musím udržet! A potajnu doufám, že třeba pokořím i onu 8mi kilometrovou rychlost.

Hřebínek a poslední bufet. Dávám i vývar, což byl velmi dobrý nápad. Posledních 10 kilometrů. V tom je Olivetská hora. Tu znám. Ta není tak prudká a ani není nejdelší. To je sice pravda, ale prostě jsem nepočítal s tím, že mám už 40 kiláků v nohách. Konstatuji, že mě tentokrát Olivetská hora nepříjemně zaskočila. Obzvláště, když je zase zledovatělá. Uff. Ta byla jedlá!

Nicméně na vrcholu mi audiotrenér hlásí stále průměr 7,8 a přede mnou už opravdu v podstatě jen sjezdy. Beru za to. Tady už mohu jít na krev. Šetření sil už není na místě. Tak běžím, píchám, funím, sýpu….cíl! Celkový čas 5 hodin 51 minut. Průměr 8,1. Tak na tohle jsem nepomyslel ani na Štědrý večer. Neuvěřitelné. Dmu se pýchou.

Za 15 minut mi volá žena. Docela zoufalá a z jejího hlasu cítím úlevu. Můj telefon jí totiž neustále posílal mou polohu, tak mě z křesla u televize mohla na mapě sledovat. Jenže v cíli se nějak narušilo datové spojení a má poloha byla najednou ukázána v centru Liberce. Hrklo v ní, že došlo na má slova. Doplazil jsem se, zhebnul jsem a odvezli mě do nemocnice. Ale nebylo tomu tak, pro úlevu nás obou.

Jsem ve stadiu, že běžky nechci dlouho vidět. Všichni se ptají, jestli příští rok zase. Odpovídám nejednoznačně – nikdy neříkej nikdy.

Faktem je, že jsem podal lepší výkon, než špička závodu. Oni totiž jedou své maximum po dobu dvou hodin. Ale já skoro šest :-)!

Mám dilema, jak si pořádně relaxačně užít večer. Zda hospoda, nebo sauna. Nakonec to řešíme s přáteli (jeden z nich běžel taky, profesionální hasič, byl o hodinu a půl rychlejší než já) rozumným kompromisem. Zatopím v sauně a než se vyhřeje, jdeme na dvě. Ve džbánku si pak neseme další do sauny. Nádherný konec dne! Ze sauny přímo do pyžama a postýlka.

Závěrem dík pořadatelům. Fakt!

A ještě více závěrem díky bohu. Jsem nevěřící, ale zajdu poděkovat do kostela. Nejen za to, že se mi to ve zdraví povedlo. Ale především za počasí. Týden před tím, déšť obleva, pokrývka 10 cm, úseky s holým asfaltem. Pořadatelé nás už obeslali s náhradním programem. Pak v týdnu návrat zimy a obrovské sněžení. Na víkend pak přemrzlý prašan, teplota lehce pod nulou a sluníčko. To lepší být nemohlo.

A když se vše schylovalo ke konci, tak v neděli večer přišel vítr s teplou frontou, deštěm a oblevou. Tohle je prostě boží prozřetelnost!