Byla to vůbec první atomová bomba v dějinách, která byla naostro použita. A naštěstí zároveň předposlední.
Padly desetitisíce nevinných civilních obětí. Tak jako před tím při bombardování Drážďan. Ale stejně tak (byť ne najednou) při bombardování Evropy německými letadly, při pochodu německých armád Evropou a při řádění japonských vojáků na civilistech v zabraných územích. Američané to dnes schytávají ze všech stran, jak provedli něco nehumánního. Řeknu to na rovinu: v pozici velitele armády, kdybych se měl rozhodnout zda obětovat desítky tisíc, možná i stovky tisíc, vlastních vojáků při pozemní operaci, nebo desítky tisíc cizích civilistů, tak bych radši obětoval ty cizí civilisty. A vůbec bych se nestyděl. Ostatně ti civilisté tenkrát z velké většiny dost fanaticky svou vládu podporovali.
Největší kritika tohoto kroku vychází samozřejmě z Ruska a jeho příznivců. Viz např. zde. Rusko na tom ale samozřejmě také vydělalo. Když už bylo Japonsko na kolenou, promptně, bez jakékoliv námahy, zabralo část Kurilských ostrovů a drží si je do dnes. Rusko bylo v té válce vůbec velmi zvláštní zemí. Asi jako jediný stát ze všech zúčastněných nelitoval smrti vlastních občanů. Hnalo je často s holýma rukama na smrt a zajatce považovalo za zrádce.
Po válce se díky špionáži zmocnilo umění jak atomovou bombu sestrojit. A i to můžeme kvitovat s povděkem.
Hirošima i Nagasaki lidstvu ukázali, co atomová bomba umí. Díky tomu, že ji později vlastnily obě rozhodující mocnosti 20. století, si vzájemně nevjely do vlasů. Byly si vědomy toho, že by to znamenalo konec lidstva. Nějaký koronavirus je jen lehkou rýmičkou.
Z tohoto hlediska je nutno americkým vědcům i ruským špionům za dlouhý mír ve světě poděkovat.
Nicméně je nutno pietně zavzpomínat i obětí té pumy v Hirošimě, kde jich opravdu bylo hodně nevinných. Stejně jako na všech bojištích druhé světové války. A bohužel i tzv. vnitřních nepřátel v Sovětském svazu.
