Albánie byla jednou z komunisty nejvíce sevřených zemí v Evropě. I na začátku tohoto století si prodělala své. Ale teď už kráčí dobře vpřed. Zbyly jen vzpomínky a tady je jedna z nich.
O Albánii dneška jsem psal tady. Dnes se podíváme trochu do historie.
Jako každý správný komunistický diktátor, trpěl i Enver Hodža určitým druhem paranoii. Na zasedání výboru Albánské strany práce (něco jako u nás KSČ) v čele s Enverem Hodžou bylo v roce 1972 rozhodnuto o bunkerizaci Albánie. Program se uskutečnil v letech od roku 1975 do roku 1983. V tomto období bylo plánováno vybudování 221 143 bunkrů, ale bylo postaveno „pouze 173 371". Víceméně jeden bunkr na 11 obyvatel. Za dobu výstavby, která trvala 8 let, s průměrem postaveným přes 21 000 bunkrů za rok, zemřely v důsledku pracovních úrazů stovky vojáků a civilistů. Patří k těm obětem komunismu, které jsou dnes zcela zapomenuty.
I samotný diktátor měl svůj bunkr, který je dnes zpřístupněn a najdete ho na severovýchodním kraji Tirany. Ale ten je jiný. Je podzemní. A svými rozměry překonává vše ostatní.
Samozřejmě je rozlehlý. Nebyl určen jen pro samotného Hodžu, ale své „apartmá“ zde měl i ministerský předseda, mohla zasedat vláda, dokonce i parlament. K tomu bylo samozřejmě zapotřebí množství obslužného personálu. A to vše se muselo krmit, napájet vodou a čistit pro to vzduch. Bunkr dnes ukazuje nejen to, jak vypadal dříve, ale jsou zde i jiné expozice přibližující tehdejší dobu.
Každý čtvereček na mapce znázorňuje jednu místnost. Jejich určení i velikosti byly různé, jak si ukážeme dále. Všimněte si v těch rukávech dolu (první tři zprava) vždy ukazatel na 4 místnosti s jedním popiskem. Tyto místnosti mají vždy z chodby jen jeden vchod (na mapce nahoře) a byly to apartmány pro nejvyšší pohlaváry.
První, co vás překvapí, je vstup. U podobných zařízení jsme zvyklí na masivní ocelová vrata, případně dekontaminační místnosti (ty zde jsou taky), ale tady vstupujete betonovými dveřmi! Nevím, jestli to byl nedostatek kvalitní oceli, nebo prostě protože se zde vše z betonu stavělo. V každém případě překvápko.
A již procházíte betonovými kobkami ukrytými několik desítek metrů pod zemským povrchem.
Jedna z prvních zastávek je oddíl, který byl určen samotnému diktátorovi. Proto byla tato kancelář největší a nejluxusnější uvnitř bunkru a byla určena jemu a jeho ženě. Kancelář se skládá z předsíně, kde byl jeho osobní tajemník a odkud vedl jediný východ z celého apartmá do chodby, pracovní kanceláře, ložnice a koupelny. Nábytek je nezbytný, i když není nijak zvlášť luxusní, zůstává nejelegantnější ze všech ostatních apartmá. Toto apartmá, apartmá věnované předsedovi vlády a apartmá pro náčelníka generálního štábu, byly jediné místnosti s kobercem. Pouze toto apartmá má vláknité stěny (v té době byla látka a obložení z ní považováno za obrovský luxus).
Dochoval se i osobní telefon Envera Hodži.
Ve vedlejším křídle měl podobně uspořádáno apartmá předseda vlády. Akorát bylo trochu menší a obklady stěn byly ze dřeva.
Pak se již můžeme věnovat trochu exponátům. Je vidět, že armáda tehdy nebyla příliš motorizována a muselo se myslet i na hlavní pohon, tedy koně.
Dobová spojovací technika dnes vzbudí spíše úsměv.
Z další expozice mrazí. Nejen obrazně, ale i doslovně. To provedení včetně námrazy je dokonalé. Asociace se stavem Šumavy dříve u nás je právě mrazivě hrozivá. Navíc v té místnosti běží dobové propagandistické filmy o tom, jak pohraničníci statečně u drátů odpráskli narušitele. Strašné vzpomínky.
Nebo expozice tehdejšího obchodu. Vzpomeňte si na to vy všichni, co nemůžete dnešním supermarketům přijít na jméno.
Největší podzemní místnost bunkru se dnes používá jako divadlo. Dříve byla myšlena pro zasedání parlamentu.
A než ten podzemní komplex opustíme, podívejme se ještě na ložnici vyššího důstojníka. Ostatní personál spal na palandách a i 12 lidí v jedné místnosti srovnatelné s ložnicí diktátora.
A je čas jít zase ven. Nejdříve podél filtračních zařízení, která jsou u každého vchodu.
A nakonec jak jinak, než betonovými dveřmi.
